Počíná se Řád Cností

Text, který můžete za jistých okolností číst na čajových lístcích vlevo, vznikl neumělým překladem latinského textu rukopisu známého jako rupertsbergský Riesenkodex, který je dnes uložen ve Wiesbaden (Wiesbaden, Hessische Landesbibliothek, HS. 2). Uvedený rukopis obsahuje kromě všech jejích teologických spisů také 75 písní cyklu Symphoniae harmoniae caelestium revelationum (Symfonie harmonie nebeských Zjevení) a alegorickou hru Ordo Virtutum (Řád Cností).

Rupertsbergský Riesenkodex byl vytvořen pravděpodobně brzy po Hildegardině smrti opisem jejích děl řeholnicemi benediktýnského kláštera Rupertsberg jako součást žádosti o její kanonizaci. Uplynulo ovšem mnoho času, než roku 2012 Hildegardu papež Benedikt XVI. prohlásil učitelkou církve a konstatováním dávné, pevné a stálé fama sanctitatis et miraculorum vykonal takzvanou ekvivalentní kanonizaci. Kardinál Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení vysvětluje: „Hildegarda je považována za světici již dlouhá staletí. První kroky k její kanonizaci hned po její smrti však spadaly do nejasného období, kdy kanonizační procesy přecházely z biskupské kompetence na papežskou, což se podepsalo i na jejím případě. Všeobecné přesvědčení o svatosti Hildegardy z Bingen je však nepřetržité již od té doby, nejprve v prohlášení biskupů Mohuče, Trevíru, Špýru, Limburgu a také celého benediktinského řádu. Kromě toho mnoho papežů o ní veřejně mluvilo jako o světici. V poslední době Pius XII., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Toto obecné přesvědčení tedy nepřímo způsobilo, že kanonizační proces byl považován za nadbytečný.“ ... „V takzvané ekvivalentní kanonizaci Svatý otec nařizuje, aby Boží služebník, ke kterému se podle obecného přesvědčení hodnověrných historiků váže starobylý kult a pověst hrdinských ctností či mučednictví nebo zázraků, byl uctíván ve všeobecné církvi recitací denní modlitby církve a slavením mše svaté v konkrétní den a to bez nějakého formálně definitivního výroku, bez předcházejícího kanonického procesu a bez slavení obvyklé kanonizace.“

Podle některých názorů Ordo Virtutum napsala sv. Hildegarda v době blízké roku 1150, kdy jako abatyše ženského kláštera v Disibodenberg zakládala nový klášter na kopci Rupertsberg nad soutokem řeky Nahe s Rýnem. Zdá se pravděpodobné, že tato sakrální alegorická moralistická hra byla poprvé veřejně předvedena při její inaguraci prvního května 1152.

Je to jedno z jejích nejrozsáhlejších uměleckých děl a představuje alegorii zápasu personifikovaných cností nebeského ducha s ďáblem o rozkolísanou lidskou duši. Postava ďábla je ve hře jediná, která se nevyjadřuje zpěvem, ale pouze mluvenou řečí a křikem. Kromě krátkého úvodního sboru patriarchů a proroků je to také jediná mužská role.

Hildegardina hudba se nedrží navyklého schématu církevních skladeb, má mimořádně bohatou melismatickou ornamentaci a vokální rozsah často přesahuje dvě oktávy, čímž je velice náročná na přednes. Tím vším se sice liší od gregoriánského chorálu, přináší však srovnatelně hluboký hudební a duchovní prožitek:

"Duše vzešla z nebeské harmonie a cosi z té hudby má v sobě skryto"

Interpretační náročnost této skutečně nádherné hudby je možná způsobena právě tím, že ji vytvořila obdivuhodná žena bez hudebního vzdělání. Ona sama píše:

"Avšak i zpěv a melodii ke chvále Boží jsem nacházela a zpívala, ačkoliv mne nikdy nikdo neučil a třebaže jsem neznala jediné neuma či skladbu"

Je to tedy podobné jako v jiných oborech Hildegardina mnohostranného zájmu a tvorby. Přestože se jí jakožto ženě žijící ve dvanáctém století nedostalo soustavnějšího vzdělání, zanechala po sobě dílo, pro které bývá často označována za první přírodovědkyni a lékařku středověku.

"V životní síle, jíž Bůh vdechl lidskému tělu, lze najít všechna umění, jež slouží užitečným a nezbytným potřebám člověka"

V jejích spisech samozřejmě najdeme také některé tehdy obecně přijímané dobové názory, nad kterými se dnes usmíváme, přestože se některé z nich tradují dodnes, ale její rozhodující základní východiska jsou platná také dodnes. Její lékařská doporučení jsou založena na myšlence nacházení vyrovnané harmonie duše a těla navzájem i ve vztazích k Bohu, lidem a přírodě.

Sv. Hildegarda se sama skromně označovala pouze za harfu, na kterou hraje někdo jiný. Ve svém teologickém spise Scivias napsala o hudbě v liturgii tato krásná slova:

"Zpěv obměkčuje zatvrzelá srdce. Uvolňuje cestu slzám lítosti a Duchu svatému"

V klášteře spravovaném Hildegardou byly k Boží chvále zřejmě používány kromě zpěvu také hudební nástroje, ve středověku spojované především se světskou zábavou. A také jiné neobvyklé prvky, za což ji hlava kanonické koleje Sv. Marie v Andernach kárala:

"Doslýcháme se též, že vaše obřady nejsou podle obyčeje. Zdá se, že během služby žalmu ve svátečních dnech mají vaše řeholnice ve sboru rozpuštěné vlasy a adorují v zářivě bílých závojích spadajících až k zemi. Hlavy mají obtočeny zlatě vyšívanými stuhami, v kterých jsou na spáncích, na temeni a na čele vetkány obrázky beránka. Dokonce i prsty si prý sestry zdobí prsteny. To všechno přesto, že takové věci vrchní pastýř Církve zakazuje, neboť varuje rkouce: ženy by se měly krotit a ne splétat své vlasy či se zdobit zlatem a perlami nebo drahými rouchy"

Pro Hildegardu je příznačné, že přestože skutečně vážné nešvary v církevních kruzích ona sama velice důrazně a otevřeně kritizovala, měla na podstatnost výše uvedených zvěstí jiný názor než představená od sv. Marie. Duch se na tomto světě projevuje prostřednictvím těla a ve všem životním počínání je nejdůležitější umírněnost, která vylučuje přehnané odříkání a askezi. To se odrazilo také v její odpovědi, v níž mimo jiné psala:

"Neexistuje předpis, který by pannu nutil zakrývat krásu vlastních vlasů, zahaluje se pouze z vlastní vůle na znamení nejhlubší pokory."

Já se na znamení pokory musím naopak odhalit a přičinit jednu omluvnou poznámku k mému takzvanému překladu Ordo Virtutum. Přestože text českého překladu je rozčleněn do trojic řádků o 5, 7 a 5 slabikách, neodpovídá toto uspořádání předloze latinského originálu a nejedná se samozřejmě ani o žádné přebásnění ranně středověké alegorické morality play do 177 samostatných částí odpovídajících náladou či vnitřní stavbou literárnímu druhu haiku.

Inspiroval mne Hildegardin pojem viriditas, který mi vybavil anachronickou představu Hildegardou připraveného šálku zeleného čaje, z něhož usrkáváme doušek po doušku neanachronickou chuť zazelenat se vírou, láskou a tvořivou prací.

Za svůj překlad Ordo virtutum bych se měl ovšem místo zelenání spíše červenat, protože převádět morality play do haiku je pošetilost. Nejen že to neodpovídá charakteru překládaného díla, ale především to neodpovídá omezeným schopnostem překladatele, který zde projevil pouze svou dětinskou hravost spojenou se spoléháním se na shovívavost svých bližních.

Ale jsem si naprosto jistý, že kdyby Hildegarda žila na tomto světě o několik století později a sama by se rozhodla psát haiku, psala by haiku, která nejen že by se vešla na čajový lístek, ale která by vcházela hluboko do našich srdcí tak, jako všechny její básně a hudba.

Jaroslav Karban

Mnoho zajímavých informací o Hildegardině hudební tvorbě jsem čerpal ze stránky Olivia Carter Mather pro ORB:

The Music of Hildegard von Bingen

Můžete tam najít podrobné a odborně fundované informace včetně rozcestníku odkazů na další informace o ženě, která v klášteře dvanáctého století vytvořila dílo hodné vyjímečného člověka doby renesance.

Tady už dále nabízím pouze malé prohloubení pohledu na Hildegardinu poetičnost, protože podle mého pseudo-haiku překladu Ordo virtutum bychom si pravděpodobně udělali příliš zkreslenou představu. A také zúženou, neboť tato moralistní hra se obracela především k duším, které se zaslíbily řeholním životem Bohu. Následující ukázka je z knihy Matthew Foxe:
Illuminations Of Hildegard von Bingen,
Bear and Company, 1985

Jeden z nejkrásnějších mystických přístupů k Bohu, kterým nás obdarovala Hildegarda, je pojem, který jsem nenašel u žádného jiného teologa. Vytvořila slovo "viriditas" jako výraz pro sílu, která dává zazelenat stromům a travám svěží živou zelení. Hildegarda staví orosenou a svěží zeleň do protikladu s vyprahlostí kultury a lidí ztrácejících schopnost tvořivé práce. Proto je pro ni suchost a vyprahlost těžkým hříchem. Naší úlohou je zelenat se tvořivou prací. Abychom toho byli schopni, potřebujeme Boží vláhu, náš křest je nejen pokřtění vodou, ale také křest do svěžího zelenání se vláhou. V obraze připomínajícím moudrost hebrejských biblických spisů slyší Hildegarda hovořit Boha takto: