Přeložit knihu, jakou je Gargantua a Pantagruel, knihu plnou hříček se slovy, ale i učených narážek a jazykového rozmachu, který sahá k avantgardní poloze, knihu starožitnou, jež by zároveň mohla být symbolem mládí a nevázanosti, muselo představovat v češtině něco podobného, jako by bylo zavedení nového kulturního směru a myšlení. Ne náhodou se proto o překlad Rabelaisova díla zasloužila teprve ve minulém století Jihočeská Theléma, jejíž jméno přímo na Rabelaise odkazuje. Tato skupina překladatelů použila archaizující jazyk (podobný může být nalezen v Novotného překladech Platóna), který třeba i mnohé odrazuje, jinak je ale tolik šťavnatý a životný, že se lze sotvakde setkat s přitažlivější odrůdou jazyka. Je tu plno zvolání, nadávek, kleteb, vulgarismů, ironie a sarkasmů. Přiznávám se, že překlad Rabelaise mi vždy byl jednou z nejkrásnějších, nejpoučnějších a na mne nejvíce působících ukázek umění jazyka českého. Hodlám z něj taky hojně citovat v tomto článku… a začněme v dobré míře závěrem autorovy předmluvy.

„Proto vykládejte všechny mé skutky i slova v nejlepší smysl; mějte v úctě můj tvarohový mozek, který vás sytí těmito krásnými nesmysly, a pokud je vám možno, udržujte mne při veselé mysli. Tak se bavte, drahouškové, a vesele čtěte k prospěchu těla a ke zdraví ledvin. Ale slyšte, oslí hlavy, hrom vás sper, zapomenete-li mi připít na zdraví; a já vám vše hned oplatím.“ Tomuto společenství mezi autorem a čtenářem věřme, vstupme do něj, jinak se budeme v dalším ošívat a budeme se cítit jako střízlivý ve společnosti opilců. Kdo nemá rád tlachy, sebeironii a sarkasmus, kdo není piják, ať nečte raději dál.

Začátek knihy se logicky zabývá s ironií tlachala a požitkáře rodokmenem, z něhož se narodil Grandgousier, otec Gargantuův. Odkazy na antiku spolu s karikováním učenosti jsou časté hned od počátku, citovaní antičtí autoři např. potvrzují, že dítě, narozené 11 měsíců po smrti manželově, je manželské – od čehož se potom hned dochází k tomu, že podle takých pramenů ženy rády souloží těhotné, na rozdíl od zvířecích samiček, právě proto, že jsou ženy, tj. „rozumějí slastným a veselým právíčkům přeplodňování“.Gargamella, matka Gargantuova, se před porodem poněkud neprozřetelně přejedla drštěk („Ó, té výborné látky na lejno, která ji jistě nadula!“), a pak (v kapitole V) probíhá hostina, směs přímých řečí bez souvislosti, jako nějaký výbuch veselí a prázdnoty z avantgardního filmu. U Rabelais ovšem není té prázdnoty. On je dadaistou bez destrukce. Gargamella se místo porodu pořádně pokálela a porodní bába jí dala „hrozný“ stavící prostředek, který donutil plod proklouznout tímto způsobem: „byly uvolněny nahoře okraje dělohy tak, že jimi proklouzlo dítě, a dostalo se do duté žíly, proniklo bránicí až nad plíce (kde jmenovaná žíla se dělí ve dví), dalo se nalevo a přišlo levým uchem na svět.“ Narozený Gargantua křičel „pít, pít, pít“, jako by vybízel k užívání alkoholu.

Rabelais samozřejmě využívá všech svých schopností, aby komentoval zvyky nebo oblékání narozeného obra a koření to antickými citáty, úvahami a satirou proti nevzdělancům. A při líčení mládí Gargantuova najdeme jednu z ukázek Rabelaisovy kouzelné, avantgardní vitality: „Brousil si zuby o dřevák, ruce myl si polévkou, česal se skleničkou, sedal si na zemi mezi dvě židle, přikrýval se zmočeným pytlem, pil při polévce, vykusoval koláče, kousel směje se, smál se kousaje, plival si často do umyvadla, prděl od samého sádla, čural proti slunci, před deštěm se skrýval do vody, na nic nekoukal, troubil na prázdno“ atd. atd. Jistěže Gargantua brzy získal přízeň žen, a ty se soustředily na jeho mužství, které nazývaly „svým kohoutkem, druhá svým pírkem, třetí korálovou větvičkou“ atd. atd. Pochopit, že tohle není ve skutečnosti vulgární, ale že jde o jakousi nevinnost, v níž se láme chtíč, ba všechno otroctví potřebě (Burroughs!) a železná logika manipulace, vedoucí k jejich dosažení, mohlo být úkolem v plné síle teprve pro moderní dobu. Takzvaná slušnost a konvence vytvářejí prostředí, v němž vždy je možné sledovat své zvířecí touhy, hrát dvojí hry, pokrytecky existovat, Rabelais vytahuje ale tělo v jakési rajské hravosti, v níž člověk musí být otevřený pro nahotu lidské existence, jež je mnohem více než jenom prostředek pornografické a vulgární manipulace. Pro Burroughse je tělo otrokem, v němž je mučena lidská bytost, naopak pro Rabelaise je člověk ve svých tělesných projevech schopen se hrou a naprostou otevřeností osvobodit od otroctví potřebě a žít gurmánsky.

Celá jedna kapitola je věnována vytírání zadnice, v ní je cítit ostřejší tón výsměchu, kdy se mísí jednak otevřenost, jednak parodie na umění a učenost – odtud se hned vede útok na zbytečná studia. Gargantua cestuje do Paříže, kde ukrade velké zvony z chrámu Matky Boží, neboť se mu zdá, že by slušely jako rolničky pro jeho kobylu. A tak se to všechno mísí a podobnými příběhy spěje dál. Kapitoly jsou krátké, dobře srozumitelné a vždy zábavné. Pak v kapitole XII se přímo setkáváme s dlouhou dadaistickou básní, složenou převážně z veršů o jednom slově, a jmenující Gargantuovy hry.

Dojde i k nějakým válkám, v nichž se vyznamenal mnich Jan, který bude hrát i po další běh knihy důležitou roli jako jeden z hlavních přátel Gargantuova syna Pantagruela. Pro mnicha Jana podle jeho přání zřídil Gargantua klášter sui generis zvaný podle místa, kde stál, Theléma: „V jejich řeholi byla toliko tato výhrada: Dělej, co chceš. Protože lidé svobodní, ze zdravého rodu, dobře vychovaní, obcující s čestnými společnostmi, mají od přirozenosti jakýsi pud a osten, který je všudy pudí ke skutkům ctnostným a odvádí od nepravosti; tomu pudu říkali čest.“ Hned potom se dodává, že útlak a otroctví způsobuje vzpouru a že člověk je puzen k tomu, co je mu právě zakázáno. Rabelais apeluje na světskou morálku šlechty nebo měšťanstva celkem logicky, odtud měl zastání ve svém tažení proti církvi za přirozenost, jež ale nemohla být pouhou vulgaritou. Pochopit právě čest jako její pramen, to bylo prozíravé, pro nás dnes ale přece jen povrchní. Pokrytectví a tupost se skryjí snadno i za čest, za dobrý původ či dobrou výchovu. Theléma zůstává paradoxem dneška: jak podporovat svobodu, ale zamezit libovůli a rozkladu? Co je to, co chci – jsem to já, nebo protoplazmatický taťka (srv. Burroughs)? Otázka svobody a hlubší životní moudrosti, která ji umožňuje, totiž radosti, je pak základním námětem zbytku Rabelaisova díla, spojeného s hlavní, nejdůležitější postavou, totiž s Pantagruelem (Rabelaisova filozofie je pak nazývána jím samým pantagruelismus).

Pantagruelova matka při porodu umře a Gargantua se s její smrtí vyrovnává velmi prostě: nejprve běduje, vzpomíná, pak ale dospěje ke zbytečnosti truchlení, usoudí, že ona již je v ráji a tam za něj i jeho syna prosí Boha – a že on, vdovec, si bude muset najít jinou ženu. Zde je náboženský rozměr přímo součástí pantagruelismu, jehož cílem je radost a harmonie bez pokrytectví a tmářství. Možná je to laciné, ale těžko to lze soudit po staletích, kdy se do příkrého protikladu stavěla tělesnost proti náboženství, kdy se svoboda od různých tabu stále víc prosazovala s materialismem, vědou a skepsí. Nelze jen tak říci, že by Rabelaisův Bůh byl jen nějakým duchem z Aladinovy lampy, sloužícím přízemním potřebám pohodového života zvířecky orientovaných lidí. Není to Bůh, který omezuje svobodu, ale ani Bůh, který slouží. Je spolu s celou rozmanitostí Rabelaisova světa součástí střetnutí o svobodu, a stojí na straně, jak jinak, svobody proti náboženským institucím, učením, horlivcům atd. Rabelais se nevzdával Boha, vůbec nespojoval svobodu či pravdu s tím, že svět je tak či onak uspořádán, že církev se mýlí ve svém světonázoru (to byl přístup mnohem více racionalistických osvícenců) – pro Rabelais je pantagruelismus modus existence, nezávislý na jakékoli teoretické pravdě. Jeho učenost není poznání, vysvětlení světa, ale osvobození člověka, a vhodně si k tomu zvolil tak řízně lidovou bajku, jakou příběhy Gargantuy a Pantagruela jsou.

Samozřejmě, kniha stále nabízí přehršle hříček, satir, tlučhubství a osvobozené, již nezakrývané tělesnosti. Je to pantagruelismus v praxi a všechny takové gejzíry jsou v knize to nejdůležitější, např. seznam knih v knihkupectví sv. Viktora v Paříži, jak na ně narazil na své cestě Pantagruel: „Tyčka salutis. / Příklopcus iuris. / Pantophla decretorum. / Malogranatum vitiorum. / Klubko Theologie. / Smeták kazatelů, složený Turelupinem. / Sloní moudí mudrců. / Blín biskupů.“ atd. atd. Brzy potkává Pantagruel Panurga, svého od té doby nejbližšího přítele, a také to se odehrává tak náhle a bez souvislosti, jak je u Rabelaise zvykem. Panurgos je zbitý a přichází z tureckého zajetí, je to jako v nějaké loutkové hře (Voltaire v podobném duchu psal Candide). Panurgos mluví mnoha jazyky, až pak se dorozumí francouzsky, a jde mu o jídlo. Panurgos později po několika epizodách-vsuvkách líčí svůj útěk ze zajetí, a tak se čtenář postupně seznamuje s jeho povahou. Panurgos je něco jako mladší Falstaff, jeho hlavní starostí bylo to, jak získat peníze a pomět se: „– nicméně měl šedesát tři způsoby dostat se k nim vždycky, když potřeboval, z nichž nejpoctivější a nejobyčejnější způsob byl krádež kradmo provedená – zlomyslník, taškář, piják, blátošlap, flákač, nebylo takového v Paříži: ostatek nejlepší na světě druh; a stále něco strojil proti biřicům a pomocným.“ Panurgos není ovšem shakespearovsky samostatná postava, jakou byl Falstaff, on je veselou, sarkastickou a vulgární vzpourou proti panujícímu systému morálky a společenského fungování. Podobné tóny budou k nalezení u beat generation. Rabelais ale zdůrazňuje především Panurgovo souznění s Pantagruelem. Kniha pokračuje ve stále stejně veselém duchu dál. Člověk si při čtení vzpomene třeba na Petroniovo Satirikon nebo na vliv, který musel mít Rabelais na takového Kulhavého ďábla.

První část Rabelaisova díla se zabývala Gargantuou, druhá Pantagruelem, třetí – ta už vychází s výsadou králů Františka I. a Jindřicha II. – se pak zabývá především složitou a atraktivní otázkou, zda se ženit, nebo neženit. Toto dilema pomáhají Panurgovi řešit různí lidé pod hlavní autoritou Pantagruelovou. Rabelais využil téma způsobem vrchovatým, aby závěr tématu nasměroval k plavbě obou hrdinů po moři do věštírny Božské Láhve. Pantagruel si na cestu se sebou vzal bylinu zvanou pantagruelion čili konopí. Rabelais využívá všech znalostí, aby o této rostlině rozmanitě a nádherně tlachal. A nakonec ji chválí jako užitečnou v každém směru (totiž jako tkaninu).

Plavba po moři do cizích, neznámých končin poskytuje, jako už tolikrát ve světové literatuře, i Rabelaisovi mnoho námětů k další přehlídce pantagruelismu v praxi. Pantagruel navštěvuje ostrovy Papežifíkačů a Papežomanů, což dává podnět ke sžíravé kritice zastánců papeže proti zájmům galikanistického krále Jindřicha. Ale Rabelais si vysmívá všemu bez toho, aby zaujal nějakou jasnou pozici. Na konci páté a poslední části celého díla Pantagruel se svou výpravou konečně přijíždí k věštírně Lahvice. Na straně 895 vydání, které vlastním (Vydavatelství Družstevní práce Praha 1930), se věštba vykládá takto (a tím uzavírám i tento text, věnovaný Rabelaisovi, jak ho vidím svýma očima): „A proto vám neříkám: Čtěte tuto kapitolu, slyšte tuto glosu! Pravím vám: Ochutnejte této kapitoly, lokejte tuto krásnou glosu! Kdysi snědl starý prorok národa židovského knihu a stal se učeným až po zuby; nyní vy vypijte knihu a budete učený až po játra. Tu máte, otevřte sanice!“ Jakmile Panurgos otevřel chřtán dokořán, Bacbuc uchopila stříbrnou knihu i myslili jsme, že to je opravdu kniha, neboť svým tvarem se podobala breviáři, avšak byl to skutečný breviář, opravdová a skutečná láhev, plná falernského vína, jež poručila Panurgovi vypít naráz.“