François Rabelais se narodil kolem roku 1494 do rodiny advokáta, který zdědil po své matce zámek a panství. Byl čtvrtým dítětem v pořadí, a proto ho otec určil k mnišství, aby zbytečně neštěpil rodinné jmění mezi mnoho dětí. V době Rabelaisova mládí všude vítězil za pomocí knihtisku antický humanismus. Svět dychtil po vzdělání a po vědění, a to nejenom po tom starém. Bylo ostatně brzy po objevení Ameriky. Nicméně antika stále byla tím, na čem se všechno obrodné hnutí zakládalo – a tak chápal antiku i Rabelais (na rozdíl od třeba mnohem konzervativnějšího Montaigne). Učenost tehdy představovala svobodu, učený člověk se mohl vymknout starým pravdám a řádům, žít si podle svého, radovat se ze života a svébytnosti. Na rozdíl od školometství v učenosti nesmírné bohatství antiky ožilo. Tohle se dá nejlépe poznat právě četbou Rabelais, neboť on je v dějinách evropské literatury asi nejlepším svědectvím o tomto oživení. On totiž byl hluboký učenec i literární génius, a zejména sám cítil ten životní vzmach ve svých tepnách. Jeho učenost je prostředkem, jak si hrát.

Když byl Rabelais v klášteře kritizován, že se učí řecky a čte humanisty, uprchl a na přímluvu královské autority unikl trestu. Prošel mnohé univerzity, aby nakonec vystudoval lékařství na univerzitě v Montpellier. Odešel potom do Lyonu, kde pracoval jako lékař a také prováděl pitvy. Našel zde svého budoucího nakladatele, nadšeného humanistu Doleta. Lyon je také místem, kde Rabelais začíná psát první knihu svého věčného díla, které dnes známe pod názvem Život Gargantuův a Pantagruelův. Vycházel přitom z prastaré lidové povídačky o obru, který vyniká žravostí a silou. A to je druhý důležitý moment Rabelaisovy tvorby, totiž syrová lidovost, ba přímo buranství či sprostota. Mělo by se hned dodat, že je to jen ve jménu plnosti života, nikoli pro jeho zploštění a zezvířečtění. Fyzická existence člověka je dodnes velkým tématem, Joyce např. v Odysseovi odkrývá její banalitu, beat generation ji zas jakožto lidské utrpení má za podivuhodným způsobem svatou, pro nás v 21. století je asi spojená víc s pobytem v nemocnici, se smrtí a s bezmocí, od čehož utíkáme. Rabelais je asi nejblíže tomu, co nám ještě zůstalo z venkovanství, kde prdnutí a jiné fyzické úkony byly veskrze vnímány jako šťastné, povznášející události. Tohle je materiál, který zpracovává, a to jednak proto, že chce být zábavný, chce vyvolat veselí a smích (ne tak humor), jde mu o lidovou frašku, ale v konečném díle, vytvořeném z takového materiálu, se má nad to vše zračit vítězná učenost a osvobozený člověk silného, radostného temperamentu.

Rabelais není materialista ani rozumář, přemýšlí nad světem svým zcela unikátním způsobem, který může být srovnatelný snad jen s Cervantesem nebo Shakespearem. A dost možná právě od něj vede linka k těmto géniům, kteří se narodili na konci Rabelaisova života. Nemuseli jej ani znát, ale duch, který Rabelais vyjadřoval, je zasáhl mnohem více než třeba takového Montaigne, o němž budu hovořit v následujícím textu. Ne že by Francie Rabelaise ztratila, ale vnořil se mimo hlavní, vysoký kulturní proud, formovaný karteziány a klasicisty. Něco z něj je pak k Diderotovi, trochu se k němu hlásil smyslnými povídačkami Balzac a Colasem Breugnonem (u nás překládaným jako Dobrý člověk ještě žije) Romain Rolland. Tradice Gargantuy a Pantagruela musela být jistě blízká lidovým vrstvám z doby Francouzské revoluce, kdy padal trůn – byl-li však Danton opravdu určitým blížencem Rabelaisovým, o Robespiérrovi lze říci pravý opak. Rabelais byl těžko přijatelný nejen pro klasicisty nebo jakobíny, ale i pro romantiky. Pokud vím, génia, ač odpudivého, v něm uznával Goethe.

Rabelais nemá v jiných literaturách obdobu, podobně jako Shakespeare nebo právě Cervantes. A to nikoli proto, že by tito tři vyjadřovali nějaký specifický národní charakter, ale spíše naopak proto, že byli tak výjimečnými, osobitými génii; což by platilo samozřejmě i pro jiné lidi, tak třeba pro Danta nebo Goetha. Zatímco Dante a Goethe jsou ovšem vrostlými do obrazu světa své doby a klenou řád mezi lidským, přírodním a božským, Rabelais oprošťuje člověka od všech výkladů jeho existence, a tak ho nacházejí Cervantes a Shakespeare. Pro ně to už však není radostná učenost a tělesnost, nýbrž otázka, co nyní člověk je. Stojí přesně mezi smíchem Rabelaisovým a niternou zbožností baroku. Cervantesův i Shakespearův člověk je člověk prdící, člověk opravdu tělesný, ale už není zdaleka tak šťastný a omámený svobodou jako člověk Rabelaisův.

Skutečným pokračovatelem Rabelaise je tak až moderní osvobození tělesnosti, ať už v avantgardě, v Joyceovi (Bloom seroucí na záchodku), u beat generation nebo v sexuální revoluci atd. Ba, jak už jsem kdysi kdesi upozorňoval, avantgarda je v Rabelaisově hlavním díle přítomna! – předběhl svou dobu až do 20. století. Jenomže i pro nás dnes roste otázka, co po stržení dekorací (od karteziánství po viktoriánskou éru a celou tu hru měšťáků na tzv. „civilizovanost“) zbývá, co je člověk jako tělo, co zůstává z vrženosti, osobnosti a osudu po osvobození těla. Trýznivě tuto otázku otvírá třeba Ginsberg v Kadiši. Stále jsme lidé, i když lidé prdící. To Rabelais ovšem nikdy nepopíral, nikdy nerušil lidství ve jménu těla, nikdy ani lidství tělem nedefinoval, naopak triumfem lidství je u něj učenost, jež osvobozením člověka osvobozuje i jeho tělo.

Vraťme se ještě k této učenosti. Není systematická a vykládající, nemá obraz světa a mnohem spíše různé nauky a pravdy paroduje, karikuje a vysmívá se jim. Rabelais je možná, jak by asi řekl Nietzsche, jiný z bořitelů hodnot, vulgární či přízemní, je ale ve skutečnosti dál než celá naše dnešní postmoderna se svou dekonstrukcí, relativismem a skepsí.Zatímco naše postmoderna je intelektuálská, neveselá, odtržená od lidí, a přitom nearistokratická (jakou by ji asi chtěl její údajný předchůdce Nietzsche), Rabelais se nejvíce trefuje právě do takového typu pseudoučenosti, ba celé jeho dílo lze chápat jako výsměch těm, kdo měli tak velmi málo intelektu, že nadřadili intelekt nad život. To je vlastně ono osvobození člověka, totiž vysmání se lidskému vědění (= lidským pověrám) ve jménu radosti z poctivosti a integrity. Hluboká a na první pohled nepřítomná vážnost Rabelaisova je právě zde. On se nevysmívá proto, aby se smál a za břicho popadal, on se vysmívá, aby se osvobodil od lži. V tom ohledu je Rabelais velmi inspirující pro naši postmodernu, aby celé své pochybování a bezvýchodnost proměnila v něco smysluplného, silného, opravdu lidského (oproti Nietzsche má Rabelais tu výhodu, že neboří hodnoty, aby místo nich postavil nové – jako např. víru v nadčlověka – ale proto, aby místo nich obnovil zdravou mysl, zdravé tělo, osobní integritu a život, což je vlastně velice blízké původní intenci, již sledoval, mnohem aristokratičtěji ovšem, Nietzsche). Měli bychom se snad dovolávat Rabelaise i v tom, jak nahlížíme na vědeckou pravdu a učenost, na hodnotu, již má pro život. Osvobozeni Rabelaisem od hegemonie vědy (kritizované Feyerabendem) se můžeme vydat nejspíše jen na cestu, vedoucí k pragmatismu, zejména pak J. Deweyovi.

Rabelais si ve své době získal velkou popularitu a oblibu. Jeho kniha byla hodně čtená, vysoce vážená a často bráněna vlivnými lidmi proti nepřátelům (jistě je pochopitelné, že jich muselo být hodně). Mistr František, jak jsem si oblíbil mu říkat, zemřel asi roku 1553 v Paříži. Zůstalo po něm dílo, o němž na začátku 21. století lze říci plným právem, že je jedno z nejaktuálnějších, jaké nám dědictví evropské literatury zanechalo.