Kvílení, zřejmě nejslavnější báseň minulého století, se skládá ze tří částí a z jakéhosi dodatku, nazvaného Poznámka pod čarou ke Kvílení. Hned na první pohled jde o báseň jiného stylu, než byl ten avantgardní nebo klasický – nejvíce se podobá patrně básním, které psal W. Whitman. Základní charakteristikou Kvílení je to, že je právě kvílením, že naléhavě, důrazně, se stálým opakováním vyjadřuje zoufalství a zároveň hledá jeho příčinu, že bez ohledu na to, jak bude působit navenek, je motivováno potřebou vykřičet, vyřvat ignorovanou pravdu o lži a křivdě, a to s pouze mravní a náboženskou satisfakcí. Zoufalství v básni není vykupováno tím, že by bylo popřeno nějakou vizí o odstranění utrpení, nýbrž protikladem vůči lži a křivdě, který je tu vždy již přítomen jako neredukovatelný, základní aspekt našeho světa, totiž tím, co lze nejlépe nazvat svatost. Ginsberg tedy zachází v půlce dvacátého století s něčím, co se snad už od moderní doby nečekalo, totiž s odsouzením světa a s jeho posvěcením. Navíc naprosto odmítá vnější, škatulkující vidění: staví proti sobě princip, nikoli vrženou tvářnost osudu, jenž např. může z někoho udělat nespravedlivě vraha, jiného určit k homosexualitě a jinému nedat šanci zdravé výchovy. „Nejlepší hlavy zničené šílenstvím“ stojí proti průměru a bezduchosti, které drží moc (Ginsberg to nazývá biblicky „Moloch“). Vzpoura umělce proti měšťákovi se nejlépe, nejhlouběji vysvětluje právě v Kvílení, v něm se hromadí a dozrává to, co prožíval už Gogh či Nietzsche, Rimbaud nebo Kafka, zde je také rozkryta pravda avantgardy, očištěná od vší dobové, intelektuální módy. Ginsberg se, podobně jako Kristus, noří na dno života, mezi lidi stigmatizované, vyvržené, pohrdané, a to ne proto, aby je litoval a bojoval za jejich práva, ale aby zde našel pravou elitu a svatost, nezávislou na všech těch Prokrustových ložích, na nichž se navzájem poměřují ti nahoře, aby se seznali lepšími, čistějšími a úspěšnějšími. Tento silně etický a náboženský rozměr je zároveň jasně propojený s hrdou emancipací umění, jež opět ve Kvílení – a pod dlouhé době nejvýrazněji – dává najevo, že tu není pro muzea, intelektuály a pro ty různé „milovníky umění“, ale že je tu proto (a vždy dříve také bylo), aby vydalo svědectví o něčem nekonečně důležitém pro náš život, čili o věčnosti, o autentické existenci. Kvílení je tak i jednou z nejzávažnějších a nejhodnotnějších obžalob konzumního přístupu k životu.

První část básně, dalo by se říci, velice sugestivně, v dlouhých, rytmických verších a s neustálým vzpínáním urputnosti (nejčastěji pomocí slůvka kteří na začátku každého verše) charakterizuje „nejlepší hlavy“ a jejich autentický život, vymykající se vnějším normám. Zde si připomeňme slavný úvod (A. Ginsberg: Karma červená, bílá a modrá, Mladá fronta Praha 2001: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, / vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, / hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci…“ Je zřejmé, že tito narkomani nejsou narkomany z potěchy, že všechno, co o nich čteme a budeme číst dál, je a bude ponořeno v bolest, vrženost, zoufalství. Kvílení nemá provokovat, překračovat tabu, má naopak vydat trýznivé svědectví pravdě. Zároveň nezakládá nový životní styl, nýbrž jde rimbaudovsky dovnitř (ib.): „kteří polykali oheň v popatlaných hotelech nebo pili terpentýn v Rajské uličce, smrt, nebo noc co noc očisťovali svá torza / pomocí snů, pomocí drog, pomocí bdělých nočních můr, alkoholu, ocasu a nekonečných prcponků…“ Ale „nejlepší hlavy“ žijí tak málo vzorově nikoli proto, že jim někdo křivdí, ony by vzorově nežily nikdy, protože to nejsou figuríny ve vitrínách nebo pokrytci, ale originální, silné osobnosti, které se mohou vymykat v nejrůznějších směrech. Pohoršovaly by vždycky někoho, zejména průměrný dav pitomců, které dost možná pohoršovala jaksi i Matka Tereza a vlastně všechno, co je přesahuje.

Šílenství a utrpení „nejlepších hlav“, ale i to, že musejí se svou originalitou hledat místo na dně společnosti, to už je ovšem způsobené křivdou, něčím, co k jejich životu bytostně nepatří a co je jim násilně, zvenku vnuceno společností. Důležité je to, že existenci – na rozdíl od měšťáků – Ginsberg v těch nejlepších tradicích naší civilizace vykládá zevnitř a nikoli zvenku, že zde opilství Verlainovo a opilství nějakého člověka, který je v skrytu duše jen úzkoprsý hajzl, znamená zcela něco jiného. To lze vycítit právě i z dvojznačné role, kterou ty „nejlepší hlavy“ hrají a která v sobě zahrnuje jak náhodný chaos, chtíč, marnost, tak plnost utrpení a štěstí, dobra, pravdy či svatosti. Zde neexistuje nic idealizovaného, Kvílení je stejně tak nářkem jako výsměchem, je kronikou (Ginsberg ve svém nekonečném charakterizování těch nejlepších hlav zjevně vychází z toho, co sám prožil, odvolává se na banality, na syrovou realitu, jež vidí mysticky, z hloubi svého prožitku) a náboženskou vizí v jednom. Výmluvné jsou tyto verše (ib.): „kteří si třikrát a vždycky bezúspěšně podřezali žíly na zápěstí, rezignovali a museli si otevřít starožitnické krámy, kde si mysleli, že zestárli a plakali, / kteří uhořeli zaživa v nevinných flanelových oblecích na Madison Avenue mezi explozemi olověného verše & umělým dusotem ocelových regimentů módy & nitroglycerínovým vřískotem reklamních buzerantů & yperitem neblaze inteligentních redaktorů, nebo byli přejeti taxíky Absolutní Reality…“

Zatímco první část Kvílení je jakýmsi avantgardním gejzírem nápadů v intenzivním verši Whitmanově s urputnou existenciální (něco jako Camus?) naléhavostí, zbytek básně se více zhušťuje, verš je kratší, údernější, a obsah krouží kolem tří mystických tezí. Kronika mizí a do popředí vchází výklad, rozvržení světa. Témata jsou daná jasně: Moloch (druhá část) Carl Solomon (třetí část) a svatost (poznámka pod čarou). Všechny tři zbývající části Kvílení jsou také zřetelněji kratší.

Jsou-li na tom „nejlepší hlavy“ zle, kdo za to může, jak je to možno vysvětlit? Může za to Moloch: „Jaká sfinga z cementu a z aluminia jim rozrazila lebky a pozřela jejich mozky a fantazii? / Molochu! Samoto! Špíno! Šerednosti! Popelnice a nedosažitelné dolary! Děti vřískající pod schody! Chlapci vzlykající v armádách! Starci plačící v parcích!“ V některých dalších verších se může zdát, že Moloch je chápán dost levicově jako nějaké zosobnění toho, čemu se říká „kapitalismus“, všechno ostatní však svědčí proti tomuto. Moloch je mnohem víc existenciálním, mravním pojmem a má podle mne hodně společného s tím, co Burroughs nazýval protoplazmou, nebo s Čapkovým mlokem – nebo s konzumem. Moloch je protiklad svatosti, je všude tam (včetně laciného náboženství), kde je neautentičnost, je obrovskou lží o všem, gigantickým pokusem o únik před utrpením, vzpourou proti pravdě, čili proti svatosti a Bohu. Citujme třeba tohle (ib.): „Průlomy! přes řeku! záchvaty vzteku a krucifixy! odnesla potopa! Třeštění! Zjevení! Zoufalství! Deset let zvířecích skřeků a sebevražd! Myšlenky! Nové lásky! Šílená generace! tam dole na skalách Času!“

Ve třetím zpěvu se oba předchozí pronikají v údělu Carla Solomona a Ginsbergově jasném postoji, v neustále se opakujícím „Jsem s tebou v Rocklandu…“ Milovaný Solomon je ztracen ve svém šílenství a utrpení (podobně jako Ginsbergova matka), není tu místo ani pro happyend ani pro dojetí, je tu jen vášnivé přilnutí k tomu, kdo je ztracen. Kvílení je zde snad až hrůzně věcné, přechází v pravý opak toho, co si mnoho lidí spojuje se slovem „beat“ – je tu posvátná intimita, pietní čistota, žádné odvrácení pohledu a útěk, žádná „svoboda“, provokace a protest. Být se Solomonem, to je přijmout jeho hrůzu, přijmout, že to tak je, a to z lásky vůči němu. To je přijmout posledního z posledních. Přijmout člověka, ne naštvat se na svět, být s ním, přidat se na stranu umučeného, jehož umučení nemá žádný smysl a nemůže být nijak vykládáno jako zásluha či jinak „zpozitivněno“, aby našlo svůj světský smysl. To se stane námětem jedné z největších básní dějin lidstva, totiž Kadiše. Ze třetí části Kvílení mohu uvést třeba tyto verše (ib.): „Jsem s tebou v Rocklandu kde ani padesát dalších šoků nikdy nevrátí zpátky do těla tvou duši z jejího putování ke kříži v prázdnotě / Jsem s tebou v Rocklandu kde obviňuješ své doktory z choromyslnosti a komplotuješ hebrejskou socialistickou revoluci proti fašistické nacionální Golgatě…“

Poznámka pod čarou ke Kvílení rozvíjí v jakési extázi Ginsbergův koncept svatosti a začíná patnáctkrát zopakovaným výkřikem „Svatý!“ A pokračuje takto: „Svět je svatý! Duše je svatá! Kůže je svatá! Nos je svatý! Jazyk a ocas a ruka a prdel je svatá! / Všecko je svaté! každý je svatý! každé místo je svaté! každý den je ve věčnosti! Kdekdo je anděl!“ Neplyne ze třetí části Kvílení spíše to, že na světě existuje zlo, že svatost nemusí být tak běžná a že nutně je třeba za svatost a proti zlu bojovat? Jistě, zlo je Moloch a Kvílení bojuje proti Molochovi tím, že odkrývá pravdu. Tak je Moloch raněn v principu svého bytí. Jenže co Solomon? Co ti poslední z posledních? Ginsbergova odpověď je: jsou svatí. Ale pozor! Nikoli v tom smyslu, že se takto v důsledku nějakého zásvětního happyendu stanou prvními, nýbrž jsou-li svatí ti poslední, musí být svatí všichni. Převrácením světového pořádku se může stát dnešní boháč tím, kdo se smaží v pekle, tím posledním z posledních – a Ginsberg bude s ním jako je dnes se Solomonem. Proto Boží soud není převrácením světového pořádku, ale respektováním vůle hříšníka zříci se Boží horoucí lásky. Proto i pro Boha, který v kosmickém vykoupení tvorstva ze své nekonečné lásky umřel na Golgotě, musí být všechno svaté, neboť umřel za všechny a za všechno. Golgotské mystérium je zároveň „jsem s tebou“ i „jsi svatý“. Samozřejmě, svatá nemůže být nenávist, svatý nemůže být Moloch, svaté nemůže být popření svatosti.

Kvílení je uzavřením jedné éry a začátkem éry nové. Vrací se k Faustovi a po letech pyšného rozumu, pokroku, uniformity, měšťácké kultury otvírá zásadní náboženské téma, a to až na dřeň, totiž téma autenticity a milosti. To je ten důvod, proč Ginsbergovi konzum a tzv. postmoderna nerozumí, proč jeho maják je na okraji a nepozorován. Má se totiž za to, že doba musí pokračovat ve svých hnijících principech dál, že není možná změna, že zbývá jen další a další rozřeďování, kličkování, zpochybňování, že už není místo pro účast, že účast je vlastně jen tzv. morální kýč. Goethův Faust byl poslední velkou básní, v níž se otvírala – a nutně to bylo právě na náboženské půdě, která byla a je s nesmírnou zpozdilostí považována všemi jen za kulisy – otázka autenticity a milosti. Velikost prokletců a avantgardy lze vysvětlit právě kroužením kolem těchto otázek, kolem deformity, přijetí deformity, smysluplnosti deformity, ale nikdo se nenadál, dokonce ani vroucí, leč náboženství se ostýchající Camus, že ta otázka musí být položena znovu v té radikalitě, jež bude znamenat návrat ke kořenům křesťanství a do hoven a krve lidského osudu. Ginsberg nepokračuje dál v dnešní senilitě tzv. „moderního umění“, v rozbíjení a nivelizaci, on před nás hodil krvavý, řvoucí plod, bytí samo, a žádá si návrat k dědictví, které tematizuje Faust a jež sahá až ke Gilgamešovi. Nejlépe se to ukazuje teprve v básni Kadiš, která Kvílení překonává a zhutňuje, vyostřuje, která je meditací nad konkrétním, zcela reálně prožitým, absurdním a beznadějným utrpením vlastní matky.

Kadiš (židovské slovo pro modlitbu za zemřelé) se skládá z pěti částí. Ginsbergův verš je zde delší, méně úderný, modelovaný na míru trýznivému dialogu s mrtvou matkou. Jde o podmanivou mozaiku útržků vzpomínek, z níž vyvstává konkrétní člověk, Naomi, se svou historií, se svým šílenstvím (těžkou paranoiou) jako symbol vrženosti lidstva, jako dřeň osudu člověka vůbec. Vystupuje tu samozřejmě i Ginsberg sám, ale také jeho otec a bratr, osud těch všech je kontemplován jaksi najednou. Nejde o to, kdo více trpí, jde o to, že člověk je tomu vydán, byť by mu štěstí dopřálo i nakonec uniknout. Podobně antický Oidipús není tragédií jednotlivce, ale lidstva. Vydanost člověka absurditě, zlu a smrti, proti nimž nakonec nemůže být žádné obrany, vyžaduje náboženskou odpověď. Ne jako únik od reality, ale jako vzdor její zdánlivé banalitě, jako vzdor tomu, kdo mávne rukou či zlomí hůl. Náboženská otázka je tady vždy, když se má čelit beznaději. Je bláhový hlupák ten, kdo doufá, anebo doufá přes vše a proti všemu, protože miluje? Zná člověk pravdu natolik, aby Naomi mohl odepřít Boha, čili jen tak říci, že Bůh neexistuje, že její absurdní utrpení bylo konečným slovem? Zde je nevíra jen slabost a nelidskost, pád do nicoty. Popřením naděje, potvrzením smrti. A to svévolným.

„On odjel ranním vlakem do Lakewoodu, Naomi pořád ještě pod postelí – myslela, že přivedl Policajty s jedem – Naomi ječí – Co se to tenkrát stalo s tvým srdcem, Louisi? Zabila tě Naomina extáze?“ Zde je život pravý mnohem více než v avantgardním smyslném optimismu, zde je vítězství nad všemi teoriemi i nad konzumem, zde je to, co se dnes nesmí a v co se už nevěřilo. Víme o světovém utrpení, víme o tom, že mnozí z nás umírají v mukách, že mnozí trpí ztrátou nejbližších, ba možná to sami prožíváme na sobě… ale co si s tím máme počít bez náboženské otázky, v banalitě všeho a všech, v pouhém konzumování, zaměřeném na to, co je tady a teď? Dělat se, že to neexistuje. Zapomenout na Naomi jako Faust utekl od myšlenek na Markétku za Helenou. A postmoderna je poslední stádium takového útěku, je to útěk před útěkem. Faustova vášeň po Heleně i po službě lidstvu je na obtíž, zůstává z ní jen kocovina, strach ze všeho, co komplikuje život nad horizont přítomnosti, čili z lidí se stávají Čapkovi mloci. Kadiš je přitom ruka vložená do rány, popření a odmítnutí jakéhokoli útěku, je Markétčiným vítězstvím nad Faustem.

Kadiš není příběh utrpení, takových je ostatně spoustu, není bojem za trpící proti trýznitelům (i když i takové tóny obsahuje), není ani meditací nad bolestí, jak a proč existuje a jaký může mít její existence důvod. Kadiš není nadějí v přemožení bolesti. Není ani výkřikem beznadějné trýzně. Ginsberg, podobně jako v případě Carla Solomona, je se svou matkou, je na její straně, nenechává její příběh být, ale bere ho, probodává jej do sebe v celé hrůze, v celé jeho konečné beznaději. Naomi je přece mrtvá. Mohl by ji zalhat a zamazat tak, aby se svět zdál přece jen lepší, aby mohl vzpomínat bez bolesti. Ostatně existuje ve světě reklam (tím se míní ten svět útěků v plné své šíři) utrpení a smrt? Kadiš nepřináší kritiku, analýzu, rozbor, je mimo postmoderní svět neustálého zpochybňování, obracení pojmů v protipojmy, čarování a kouzlení, které se ze všeho nejméně chce zamazat, dotknout, ulpět. Kadiš vášnivě lpí. Lpí na trpícím. Postmoderní filozof řekne: morální kýč! Hlavně si nezadat, nepropadnout nějaké víře či citu, být si vědom protiargumentů a relativnosti tezí. A tak ani intelektuál, ani konzument nemůžou Kadiši rozumět. Nerozumí mu ani církve, protože trčí kdesi v minulosti nebo dávno už nevěří v to, co hlásaly. Ecce homo (ib): „A tam na sálech – později jsem tam často chodil – staré katatonické dámy, šedivé jako mrak nebo popel nebo zdi – seděly a pobroukávaly si na podlaze – Křesla – a ty vrásčité čarodějnice se plazily, žalovaly – žebraly o mé třináctileté milosrdenství – / „Vem mě domů“ někdy jsem šel sám a hledal ztracenou Naomi, která dostávala Šok – a chtěl jsem říct „Ne, mami, seš bláznivá – Věř doktorům –“ Šokem se míní elektrošok, tehdy metoda v psychiatrické léčebné praxi ne neobvyklá.

Kadiš utrpení nepřehání, ukazuje ho v jeho historické a fyziologické banalitě. Ba dalo by se říci, že je cynický, neromantický. Ale ve skutečnosti je jako Markétčina svatost, jako svatost té, jež utonula v bolesti a v hříchu, vyvržená lhostejností, zavražděná povrchním Faustem, aby vstala z mrtvých jako výraz lpící, nekonečné lásky. Kadiš je Goghovo ucho, je to Proustova „kobka“, je to Kafkova úzkost, je to koruna, vyvrcholení moderního umění, jež se staví proti měšťákovi za autentického člověka. Kadiš nelze rozebírat, je to báseň, která je v dějinách lidstva zcela výjimečná a která by byla nemyslitelná v dobách, kdy člověk byl ještě v plné míře konfrontován se svou vržeností. Ginsberg má dost prožitého materiálu, nechává tu proudit všechno, protože je s Naomi. Tohle se stalo člověku. Ecce homo (ib.): „Jednou v noci nenadálý záchvat – hluk, který dělala v koupelně – jako by v ní vraždili duši – křeče a z úst jí jdou rudé zvratky – vzadu z ní stříká řídká stolice – na čtyřech před záchodovou mísou – moč jí teče mezi nohama – opuštěná a zvracející na kachlíčkové podlaze pomazané jejími černými fekáliemi – neomdlela – / Ve čtyřiceti, s křečovými žilami, nahá, tlustá, odsouzená, schovává se venku před dveřmi bytu, u zdviže, volá Policii, volá Růženu, přítelkyni z dětství, aby jí přišla na pomoc…“ Nejdůležitější součástí hledání odpovědi na Ecce homo je vůbec pustit si ho k tělu, probodnout se jím. Ano, dá se tu pokrčit rameny a schovat se, dá se předstírat, že to, co popisuje Baudelaire ve Zdechlině, jsou jen představy, kdežto zdechlina je fakticky jen kus hnijícího masa. Lze říci, že svět prostě takový je a že někdo má smůlu a jiný ne. Lze se snažit o to, aby utrpení bylo na světě stále méně. Ale co Naomi? Je nekonečně důležitá? Někdo by řekl: ale je-li nekonečně důležitá pro Boha, proč to Bůh připustil? A člověk si myslí, že zde na tomto místě porazil Boha, ale místo toho se ocitl sám s banalitou utrpení, zla a smrti. To by mohlo být camusovsky heroické pouze v případě, že Bůh je únik a přistoupení na absurditu je poctivost. Co je však poctivého na tom, když si člověk myslí, že ví, že Bůh selhal? Co člověk ví, co poctivě může soudit, posoudit a odsoudit? Boha?

A kdy je Bůh únik? Když je nástrojem, štítem z tezí, dogmat a teorií, když je udělán k našemu obrazu a my ho dokážeme soudit, směřovat, vyvolávat jak ducha Aladinovy lampy. Bůh je únik v obřadech, předstírání, v hierarchii, v teologické učenosti. Ale není únikem tam, kde člověk prohrál na hlavu. Kde byl umučen a pohřben (ecce homo). Ti, co šli do Emauz, i ti, co šli ke hrobu, už vlastně nevěřili. Říkalo se přece ještě na Golgotě: kdybys byl Syn Boží, přece by tě sundal! A Bůh ho nesundal. Člověk řekne: copak Bohu na něm mohlo nekonečně záležet? Člověk může nevěřit, zoufat si, rouhat se, topit se v hříchu, odsoudit Boha a zbavit se jej. Nemůže ale Bohu zabránit v tom, co Bůh chce učinit.

Kadiš se ke konci stává oslavnou meditací nad Bohem a v Bohu nad Naomi. Bůh jako záruka svatosti všeho. Bůh, kterému na Naomi nekonečně záleží, i když to tak nevypadá, Bůh, který z římské šibenice udělal symbol svatosti. Bůh, který neřekl své poslední slovo. A tak čteme v Hymnusu i tato slova (ib.): „Požehnaná buď ty Naomi v slzách! Požehnaná buď ty Naomi v hrůzách! Požehnaná Požehnaná Požehnaná v nemoci! / Požehnaná buď ty Naomi ve Špitálech! Požehnaná buď ty Naomi v samotě! Požehnaný buď tvůj triumf! Požehnány buďte tvé mříže! Požehnaná buď osamělost tvých posledních let! / Požehnaný buď tvůj pád! Požehnaná buď tvá mrtvice! Požehnáno buď tvoje uzavřené oko! / Požehnaná buď vychrtlost tvých tváří! Požehnaná tvoje povadlá stehna!“ Těžko najít silnější popření a odmítnutí dnešní kultury, dnešního ateismu i dnešního teismu, dnešních náboženských radikálů i levicových a nelevicových intelektuálů, popmusic, konzumu, života, který nevidí přes okna nemocnic nebo márnic. Ginsberg je daleko, moc daleko před námi. Je pro člověka a proti mlokovi – ale jsme my ještě lidé?