Někdy se předpokládá, že číst literaturu, která vychází právě v době, kdy se člověk po něčem ke čtení ohlíží, je něco zcela přirozeného. Té literatury ovšem vychází a zřejmě i vždycky vycházelo tolik, že by jednotlivec musel celý život jenom číst, aby zvládl produkci všech svých současníků. Zůstane přitom jako jepice bez kořenů, bez kontextu, bez zkušenosti konkrétních životních prožitků. Navíc je nade vší pochybnost, že většinu toho, co přečte, bude tvořit brak a literatura grafomanů, hlupáků, dobových hvězdiček a pseudointelektuálů. Ano, možná si poklepete na čelo: vždyť to každý uznává, že je třeba rozlišovat, že nemá smysl dát si za cíl přečtení všeho, co právě vychází! Dobře… ale jak budete rozlišovat?

Chtěl bych se zastavit ještě u slova aktuální. Můžeme ho chápat povrchně jenom ve smyslu časové koincidence nebo podobně ve smyslu nějaké podobnosti mezi daným dílem a naší dobou. Já osobně takový přístup odmítám. Považuji za aktuální to, co mne dokáže právě v mém konkrétním životě hluboce obohatit, co mi plodně přináší zásadní přínos do budoucna. Proto je pro mne zásadní cesta z minulosti do budoucnosti a nikoli singulární přítomnost. Chci pochopit obrovský masiv evropské kultury, čerpat z jejích pokladů, myslet nadregionálně a ve stovkách let. Aktuální je velikost a ve velikosti tkvící kontinuita. Aktuální je zažít svět Danta či Goetha a nikoli a v žádném případě pouhá četba toho, co právě vychází.

Někdo by mohl říci, že život má být žit a nikoli jenom sněn nad otevřenou knihou, že žít svůj život znamená být činný ve své současnosti, cítit její problémy, vyjadřovat je a jít za jejich řešeními. Ale to právě může dělat jenom ten, kdo má kontext a nadhled, kdo dokáže vidět současnost v širší dějinné perspektivě. Můj dojem z dob, kdy jsem se jaksi sledováním současné literární scény zabýval, byl jednoznačně ten, že širší, výrazná perspektiva tu nikoho nezajímá, že chybí silné myšlenky, výrazné projekty. Všechno kolem literatury se stalo silně samoúčelné, plytké a svrchovaně bezvýznamné. A kdykoli narazím na nějakou tzv. literární událost, na to, jak se pojednává, jaký význam se jí dává, jaké je vůbec sbepojetí umění a jeho tvůrců dnes a tady, cítím zatuchlinu nekonečné prázdnoty. Tyhle věci ve své podstatě vůbec nejsou, jenom se zdají být. Oproti nim se v Tématu snažím činorodě a obraceje se ke své době ukázat perspektivu odněkud někam, rehabilitovat význam umění poukazem na velikost jeho úspěchů, které mohou a mají inspirovat současnost. Vytvářím projekt, o kterém věřím, že je navýsost aktuální a aktuálním zůstane desítky let, neboť není omezen na dobu, v níž vznikl, nýbrž spojuje její dávné kořeny, zkušenosti celé západní civilizace s její budoucností.

Vzpomínám si, že v době, kdy jsem ještě četl Tvar (před patnácti lety?) bylo velmi populární jméno Typlt. Výtvory tohoto člověka a humbuk kolem něho mi naprosto připadly samoúčelné, svrchovaně hloupé – přece jsem však tehdy toužil věřit, že i dnes kolem mne se děje něco velkého, co jsem znal z minulosti. Člověk je tak uzpůsoben, že i malinká věc, která se děje přímo v jeho okolí, mu přijde velká jako gigantická událost, jež se stala dávno a daleko. Typlt, po němž už dnes neštěkne ani pes, se pro mne brzy stal symbolem toho velkého pochopení, které jsem prodělal někdy v devatenácti letech: že malost, bezvýznamnost zůstává malostí a bezvýznamností, byť by se mi stala přímo pod nosem, kdežto za velikostí a velikým významem je třeba daleko a obtížně putovat, protože je zcela výjimečná a září k nám jenom z dálek a velkých dob.

Jeden zpěv z Danta má nekonečně vyšší cenu než 99% toho, co je dnes psáno a také bráno jako krásná literatura.