Do Nahého oběda (Maťa 2003) vpadáme přímo po hlavě. Burroughs je nejprve spíš realistický a líčí s úšklebkem domácího a znalce banální, shnilou podobu života podsvětí, čili narkomanů, buzíků (jak on říká), zlodějů apod. Do podsvětí patří i policie – vše je součástí téhož, nějaké rozdělení na dva břehy, na dobro a zlo, Nahý oběd zcela popírá. Je vylíčením rozmanitých podob zla ve všech možných karikaturách a cynických šlezích. Člověk je tu od počátku a jaksi samozřejmě pojat jako nádoba potřeb, jako maso, hemžící se za svou touhou. Člověk jako červ: „Kotě Baťa (dostal tuhle přezdívku, protože vobíral v krámech s botama fetišisty) říká: „Udělej to hejlovi s prckrémem a vrátí se a bude kňučet, že chce eště.“ Když si Kotě vyčíhne oběť, hned začne ztěžka oddechovat. Oteče v obličeji a rty mu zbrunátněj, jako když přijde Eskymák do tepla. A pak se pomalu a zvolna blíží k hejlovi a opatrně ho prohledává a omakává těma svejma prstama shnilý ektoplazmy.“ Čím? Burroughs velice rád používá pojmy z buněčné biologie: ekto- a protoplazma, virus. Zde je pramen potřeby, čili v samotné biologické podstatě člověka. Kotě Baťa nemá svou identitu, je pouze protoplazmou a navenek vyhřezávající ektoplazmou, je pod mocí viru (virus je potřeba).

V obrovském kabaretu Nahého oběda se střídají skeče, které tuto základní situaci v její nechutnosti z různých úhlů stále osvětlují. Červenou nití je moc drogy, viru, potřeby. Někdy je situace tak zkarikovaná, že působí uvolňující, ale cynický a ostrý smích ve stylu La Rochefoucaulda. Tak třeba chlapec vypráví o tom, jak ho osouložilo jedno z Burroughsových monster (v každém z nich je nějaká varianta lidské závislosti – zde se třeba jedná o bytost, jež má sice schopnost si vyrábět drogu sama v sobě (dnes by se chtělo hovořit o endorfinech a o canabinoidech), ale trpí nezvladatelnou potřebou fyzického kontaktu), tzv. Kupec: „„Teda něco tak nechutnýho sem eště nikdá neviděl,“ ulevuje si. „Nějak tak celej změknul jako cucek sulcu a celého mě takhle hnusně obemknul. A potom celej zvlhnul, jak kdyby vod nějakýho zelenýho slizu. Tak si teda myslím, že to asi takhle nějak eklově vytek… Málem mi z toho zelenýho svinstva jeblo, a smrděl při tom jako nějaká stará shnilá antilopa.“ „No jo, a stejně je to skorem zadara.“ Chlapec rezignovaně povzdychne: „Jó, myslím, že si člověk zvykne na všecko. Zejtra s nim mám zase spicha.“ V Nahém obědě hraje podstatnou roli moc a bezmoc, kontrast mezi tím, kdo manipuluje, ovládá a má na své straně pokryteckou pravdu (později se setkáme s monstrem, které je transponovaným zosobněním tohoto principu, s Benwayem), a kdo je touto mocí drcen. Oba jsou ovšem součástí téhož mechanismu – utrpení nezískává u Burroughse prostor k vyvolání představy subjektu a soucitu s ním, je opět jen potřebou a její grimasou. Abych to mohl ukázat, stačí jen sledovat příběh Kupcův, který se zprotivil tzv. Přednostovi okrsku (P.O.): „V té chvíli dostává předvolání od Přednosty okrsku: „Bradley, vaše chování vyvolalo jisté pověsti – a já kvůli vám doufám, že to jsou pouhé klepy – tak nevýslovně nechutné, že… mám na mysli Caesarovu manželku… ehm… to znamená, že oddělení musí být mimo jakékoli podezření…, přirozeně mimo taková podezření, která jste zřejmě vyvolal. Kazíte dobré jméno celé branže. Očekávám vaši okamžitou výpověď.“ Kupec se vrhá na podlahu a plazí se k P.O. „Né, šéfiku, néé.. Oddělení je jediným smyslem mýho života.“ Líbá P.O. ruku, strká si jeho prsty do úst (P.O. musí cítit jeho bezzubé dásně) a naříká, že přišel „ve službě“ o zuby. „Prosím vás, pane šéf. Budu vám utírat zadek, budu vám prát vaše špinavý kondomy, s šůviksem na nose vám budu pucovat boty…“ Kupec posléze celého P.O. pozře.

Doktor Benway v Nahém obědě představuje potřebu moci. Moc stojí na potřebě, ale je-li sama potřebou, musí potřebu šikovně, pokrytecky, pomocí manipulace vnucovat. A to je právě obsahem těchto Benwayových slov: „Odsuzuji brutalitu. Není účinná. Na druhé straně ale vhodně aplikované špatné zacházení, bez fyzického násilí, dává vzniknout úzkosti a pocitu zvláštní viny. Je ovšem třeba mít stále na paměti několik pravidel, či spíše základních principů. Subjekt si nesmí nikdy uvědomit, že špatné zacházení je záměrným útokem antihumánního nepřítele na jeho osobní identitu. Musí být naopak zmanipulován tak, aby byl přesvědčen, že potřebuje právě takové zacházení, jelikož je s ním totiž něco (nikdy není specifikováno co) velice v nepořádku. Nahá potřeba těch, kteří mají návyk na ovládání, musí být zakryta svévolnou a propletenou byrokracií, takže oběť nepřijde se svým nepřítelem do styku.“ Potřeba ovládaných spočívá v přesvědčení, že je něco v nepořádku a že tedy je nutné a potřebné, aby s nimi bylo zacházeno – v zájmu obecného blaha – i poněkud nehezky. Velmi krystalicky je tento princip demonstrován v jedné z posledních kapitol knihy, která se jmenuje Vyšetření. Zde Benway drží svého klienta, Carla Petersona, v šachu díky tvrzení, že si veřejný zájem žádá, aby nevhodná sexuální orientace jedince byla včas podchycena. Carl, přesvědčen o tom, že je normální, na hru v zásadě přistupuje, vydává se do moci úřadu, jejž představuje Benway, a nakonec je hodným strýčkem, mistrným manipulátorem a vymývačem mozků víc než rozdrcen.

Myslím, že by bylo chybou dělat paralelu mezi Benwayovými principy a Velkým bratrem G. Orwella. Zatímco tento je gigantickým, nadlidským ústrojím, které ovládá velmi organizovaně a promyšleně společnost tak, aby potlačilo jakoukoli svobodu a svébytnost,ve vystupování Benwayově nacházíme rovnost mezi ním a obětí: biologii spolu s potřebou. Nebo jinak řečeno: doktor nepředstavuje systém, představuje jen svou vlastní ekto- a protoplazmu, svůj virus. Podobně je tomu s Hlavouny a s Katany. Burroughs je spíše oponentem Orwella v jeho konstrukci krystalicky čistého Zla, které představuje absolutní totalita. Nic takového neexistuje, tvrdí Burroughs, existuje jen biologická podstata, a ta je u všech stejná: potřeba.

Burroughsův sklon k líčení smrduté, perverzní stoky lidských životů je dost odlišný, domnívám se, od Joyceova neštítivého odkrytí banální fyzické existence (např. Bloom sedící v kadibudce). Odysseus je obrovská, ale zároveň kultivovaná, příjemná i duchaplná fraška o člověku v jeho fyzické, mentální, dobové omezenosti, který však neztrácí lidský rozměr ani lidskou důstojnost, spíše naopak. Burroughsův člověk je živý rosol bez lidské důstojnosti – je to měch hoven, chtíčů, protoplazmy a neovladatelného chování. Je to hmyz. U Joyce výkal ke člověku patří, u Burroughse člověk výkalem je.

V Nahém obědě se postupně namísto původního celkem realistického podsvětí objevují fantaskní bytosti, např. Hlavouni: „Na taburetech potažených bílým saténem sedí nazí Hlavouni a srkají alabastrovými brčky průsvitné barevné sirupy. Hlavouni nemají játra a živí se výlučně sladkostmi. Tenké, rudě fialové rty zakrývají zoban z černé kosti, ostrý jako břitva, kterým se často trhají při bitkách o zákazníky na cucky. Tito tvorové vylučují ze svých ztopořených penisů kapalinu, která vyvolává návyk, a tím, že zpomaluje metabolismus, prodlužuje život… Narkomané, závislí na kapalině vylučované Hlavouny, jsou známi jako Haďáci. Mají růžová těla s ohebnými kostmi a několik se jich vlní po židlích. Za každým uchem jim vyrůstá vějíř zelených chrupavek, pokrytý dutými vztyčenými chlupy, kterými Haďáci absorbují kapalinu.“ Burroughs se nezřídká uchyluje k silným globální a dějinným vizím závislosti a hnusu, rozhlíží se po světě a všude vidí při vší rozmanitosti totéž. Bizarní Hlavouni a jiné další bytosti z jeho fantaskního světa jsou jen konečným symbolem člověka jakožto protoplazmy. Protoplazma, sliz, potřeba – to je taťkou i mamkou všeho a všech.

Svět fantazie a symbolů prokládá, proplétá a propojuje Burroughs různými skeči se sarkastickým zaměřením. Tak se Hlavoun stane důležitou postavou vrcholné scény Nahého oběda, která se potom bude vracet jako leitmotiv, jako shrnutí celé podstaty. Než se k ní ale dostanu, ukážu kousek veselého, nekřečovitého sarkasmu, spíše jen ironie. Burroughs dokáže být i celkem nevinně, byť stále a provždy bizarně, komediální: „Prezident je feťák, ale kvůli svému postavení si nemůže práskat přímo. Takže bere mým prostřednictvím… Času od času se spojíme, a já ho znovu doplním. Tato spojení připadají náhodnému pozorovateli jako homosexuální praktiky, skutečné vzrušení ale není v první řadě sexuální a k vyvrcholení dojde teprve při oddálení, když je opětovné nabití skončeno. Ztopořené penisy jsou uvedeny v kontakt – tuto metodu jsme používali přinejmenším zpočátku, ale body styku se opotřebují jako žíly. Nyní musím občas vsunout pyj pod jeho levé víčko.“ Poslední věta mi připadne jak z Monty Pythonů nebo z Červeného trpaslíka.

Nahý oběd vrcholí scénou z Hassanovy Kraválny, v níž Hlavoun popravuje hocha na šibenici. Vše další v knize jsou už jen ty nejrůznější a nejbizarnější skeče, které s bystrou duchaplností a s neutuchajícím, cynickým úsměškem či řehotem ilustrují tu základní pravdu: potřebu, nenáviděnou potřebu. Zde je onen klíčový text z Nahého oběda: „Hlavoun přetahuje chlapci oprátku přes hlavu a mazlivě mu za levým uchem utahuje uzel. Hochův pyj je smrštěný, koule ztvrdlé. Hledí přímo před sebe a zhluboka oddechuje. Hlavoun se krade kolem hocha, oštipuje ho a mazlí se s jeho genitáliemi v hieroglyfech frašky. Přesunuje se v sérii nárazů za hocha a vráží mu svůj ocas do zadku. Stojí a pohybuje se s kývavým kroužením. Hosté dělají jeden na druhého psst, šťouchají do sebe a hihňají se. Hlavoun náhle vystrkuje chlapce, osvobozeného od jeho ocasu, vpřed, do volného prostoru. S dlaněmi na jeho kyčelních kostech chlapce vyrovnává, natahuje stylizované hieroglyfické paže a láme mu vaz. Chlapcovým tělem probíhá chvění. Jeho přirození se zvedá ve třech velkých vzkypěních, které mu nadnášejí pánev, a okamžitě ejakuluje. Před očima mu explodují zelené záblesky. Sladká bolest zubů se řítí jako střela krkem a páteří do slabin a smršťuje tělo v křečích rozkoše. Celé tělo se valí ocasem ven. Vymrštěno konečnou křečí letí jeho sperma přes rudou stěnu jako povětroň. S hebkým dráždivým sáním klesá bludištěm šestákových podloubí a sprostých obrázků. Ze zadku mu tryskají sračky. Prdy otřásají jeho štíhlým tělem.“ Tato pasáž je mnohem víc než swiftovsky pojatým sarkasmem proti trestu smrti. Je přímo zrušením toho posledního, co ještě mohlo stát proti ekto- a protoplazmě, totiž jedince. Rosol, ze kterého je jedinec utvořen, zažívá čistě mechanicky rozkoš, čili naplnění potřeby, při jedincově smrti – a toto naplnění je dokonalé. Potřeba získává obrysy schopenhauerovské vůle. V nejvnitřnější podstatě je popřením každé individuace. A proto je svět je jen vlněním nekonečného moře ekto- či protoplazmy.

Tento pohled na svět, toto pochopení je ryze náboženské. Takto může vidět svět jen ten, kdo se na něj dívá z vertikály. Proto je Nahý oběd de facto náboženskou alegorií světa a jeho hříchu.