Proč Aristofanés promítl svůj negativní pohled na hnutí sofistů, jež v Athénách jeho doby mělo výrazný vliv, právě do Sókrata, zůstane asi navždy otázkou. Sókratés se totiž díky Platónovi, který se k němu hlásil jako k učiteli, stal pro západní myšlení přímým antipodem sofistů. Střet mezi Sókratovým étosem a hloupostí, přízemností sofistů nacházíme ve slavných dialozích Prótagoras a Gorgias, nazvaných podle dvou hlavních proponentů sofistiky. Ale též druhý z obou stěžejních zdrojů, jež nám zprostředkovávají postavu Sókratovu z pozice žáka, totiž Xenofón a jeho Memorabilie, nedává žádný důvod pro Aristofanovu nevraživost, spíše naopak. Nejúspěšnější athénský skladatel komedií zastával naopak podobné konzervativní postoje jako tento Sókratés, který (na rozdíl od Sókrata Platónova) nenese žádný étos osobní odpovědnosti proti běžné slepotě nereflektovaného života. Xenofón i Aristofanés věřili, jak lze vycítit z jejich spisů, v tradiční hodnoty, a to především z pragmatických důvodů. Slavný Sofokův střet mezi Antigonou a zákony obce by je oba postavil na druhou stranu.

Aristofanovy Oblaky, dovedné, ale prosté zesměšnění, ba přímo politické obvinění Sókrata ze zločinů, za něž byl později popraven, představují pro pozorného čtenáře nejedno dobrodružství úvah nad tím, čeho nebo koho se to vlastně konzervativní Athéňané báli. Nebyl Sókratés v důležitém smyslu nakonec opravdu sofista? Děj Oblaků je velmi jednoduchý a dá se shrnout takto. Měšťan Strepsiadés se trápí dluhy, které mu natropil jeho nezvládnutý syn. Napadne ho, že by se mohl zbavit potíží, dá-li syna na učení k Sókratovi, jehož zkoumání se vysmívá tradičním názorům, aby za ně dosadilo své výmysly, a to i v otázce hodnot. Sókratés má syna naučit, jak dokázat jakémukoli věřiteli, že je v neprávu. To se také stane, celá věc se však obrací proti samotnému Strepsiadovi, neboť jej syn, nectící staré dobré mravy, začne bít a dokáže mu dokonce, že ho bije právem. Stejně jako děj jsou i dialogy srozumitelné, všude se setkáváme se žlučovitou ironií Aristofanovou, s níž deklasuje všechny postavy příběhu. Snad i proto Oblaky u athénského publika nezaznamenaly významnější úspěch, jsou totiž útočnější a trpčejší, než by se na komedii slušelo. Navzdory tomu autor právě tuto hru potřebuje diváku označit za svou nejlepší, a proto k původnímu textu připisuje výtky, které pronáší náčelnice sboru a jež působí prkenným, vnucujícím se dojmem. Osočuje soupeře, kteří prý skládají laciné komedie, stojící na necudné frašce. Oblaky mají proti lacinému smíchu, to Aristofanovi nutno přiznat, závažné poselství: Athénám hrozí mravní rozpad, jestliže nedohlédnou na sofisty. Ti ze sofistů, kteří měli vliv ve vyšších kruzích a nechali se dobře platit, Aristofana asi netrápili – on přece nebyl proti sofistice z principu. Vadit mu ale mohl právě Sókratés, který diskutoval rád s každým a zdarma, ba svým vzezřením a původem vzbuzoval důvěru prostých lidí. Ať už se u Sókratova působení jednalo v konečné intenci o cokoli, lze chápat, že Aristofanovi to bylo jedno: bál se praktického efektu na hlupáky, jakým byl Strepsiadés.

Podobných hlupáků sedělo v hledišti asi mnoho a dramatik mohl sázet na to, že se v něm nepoznají, když zvýrazní jeho negativní rysy (málokdo pozná sám sebe v karikatuře sebe sama). Nepozná-li Strepsiadés sebe sama na jevišti, snadno odsoudí Strepsiadovo tupé jednání, na něž míří hrot hry. Autor karikoval taky Sókrata, proto ostatně postava nese přímo jméno žijícího muže. Lidé patrně věděli, že Sókratés nemá žádnou svou školu, v níž by kázal o různých důmyslných přírodovědných zkoumáních (na ty hra útočí obzvláště sarkasticky), že nikoho neučí, jak obstát u soudu, ať proti pravdě nebo proti lži, a proto Aristofanés Sókrata odhaluje. Ukazuje obecenstvu údajnou pravou, i když skrytou tvář filozofa. Chce v něm najít zosobnění něčeho, čeho se bojí a co považuje za naléhavý problém obce. Co to je? Všechno v Oblacích je účelový útok až na jednu věc – je to Sókratovo popření božství tradičních bohů a vysvětlení přírodních úkazů pomocí materiálních příčin. Proto Aristofanův Sókratés uznává za božstvo pouze Oblaky. Tento iónský způsob myšlení nemohl být v té době v Athénách, matce všech Iónů, ničím neobvyklým. Kritizuje obvyklé mínění a hledá rozumnou, střízlivou pravdu. Platónův Sókratés je právě takový a je už jedno, že na této cestě docházel spíše ke konzervativním názorům.

Jak snadno lze popřít Dia a přijít s jiným výkladem bouřky, než je to tradiční! Zde je ta zásadní pasáž: „Str..: Ach, pro pána krále, olympský Zeus / vám není pražádné božstvo? // Sókr.: Zeus? Jakýpak Zeus? Jen netlachej; / ten není. // Str.: Že není? Co pravíš? / A kdože nám sesílá z nebe déšť? / Chci slyšet odpověď na to!“ Co mohl Strepsiadés jiného říci? Co by mohl sám Aristofanés proti prostému popření bohů vyargumentovat? A Sókratés tu odpověď dává. Proč to dramatik připustí? Je mu totiž jedno, zda je ta odpověď fakticky správná, či ne: nechá Sókrata odpovědět, aby v celém kontextu hry ukázal na to, že odpověď není důležitá, neboť zpochybnit bohy může jen hanebný podvodník a šibal – Sókratés. Pouhá možnost tak či onak podkopávat tradiční mínění, již Aristofanés z působení Sókratova musel patrně vycítit, vede v polis k pohromě, a proto je třeba ji pevně spojit s nejhoršími vlastnostmi, aby se stala navždy tabu. Na otázky, zpochybňující bohy, se nesmí hledat odpovědi. Proč? Protože potom je všechno zpochybněno a de facto se všechno může. Strepsiadův syn Feidippidés se po návratu ze Sókratovy školy chová opravdu tímto způsobem. Všechno navíc dokáže potměšile vyargumentovat.

Tato Aristofanova nedůvěra v konstitutivní logos, k níž se nakonec svou Ústavou přiklonil i Platón, to odmítnutí mravní spontaneity, jíž je třeba v člověku jen pomoci k porodu (u Platóna Sókratés mluví o svém porodnickém umění), je vskutku v rozporu se Sókratem, jak ho známe z raných Platónových dialogů, které snad lze pokládat za autentické zachycení učitelovy osobnosti. Míří navíc ne jen na Sókrata a sofistiku, ale i na starší iónskou filozofii vůbec. Krom toho je velmi mělká. Aristofanés v Oblakách podléhá (patrně vlivem celkové frustrace z prohrané peloponéské války) dědkovskému strachu ze změn, nereflektuje nijak povahu novot, nýbrž drtí je paušálně a hrubým způsobem. Athény přitom – na rozdíl od největšího rivala, Sparty – v odvaze ke změnám starých řádů vyrostly do slávy demokratické éry. Aristofanés, Platón, Xenofón a další tuto tradici ovšem opustili. Ve svém vlastním puzení k jistotám minulosti nám zprostředkovávají právě člověka, jenž patrně uzavíral minulou etapu vývoje myšlení a jemuž proto nemohli porozumět. Kdybych se tedy chtěl vrátit k otázce, zda Sókratés přece jen nebyl sofista, mohl bych nyní připustit, že konzervativně smýšlející a po prohře v peloponéské válce působící myslitelé si mohli na sofistiku utvořit vlastní, dosti zkreslený názor. To však už není předmětem této recenze.

Aristofanova hra Oblaky je natolik prostá, že by ji nemělo smysl vůbec recenzovat, kdyby v ní nebylo obsaženo zajímavé, netriviální svědectví o podivném strachu společnosti z asi nejslavnějšího filozofa všech dob, jenž ho vsál do víru sofoklovské tragédie, končící popravou. Sókratés a jeho soud dělají z Oblaků hru netriviální a stále aktuální.