Internetový časopis Totem (www.totem.cz), publikováno 20. 12. 2004: Otázka: „Co je podle vás poezie a jaká musí být, abyste ji označil za dobrou nebo kvalitní?“ Odpověď: „Vy to teda berete hákem. Co je poezie, to já v tuto chvíli tak úplně nevím. Vy ano?“
Původcem tohoto tvrzení je Doc. PhDr. Jiří Trávníček, M.A. (nar. 1960) a, jak článek zmiňuje v úvodu, přední český bohemista, zaměstnanec Ústavu české literatury AV ČR, Katedry české literatury a literární vědy FF UK a člen redakční rady časopisu Host. Ve své odborné práci se zaměřuje především na moderní českou literaturu atd.
Představte si, že nastupujete do letadla a ptáte se pilota: „Je toto letadlo bezpečné?,“ a pilot vám odpoví: „Vy to teda berete hákem. Co je to letadlo, to já v tuto chvíli tak úplně nevím. Vy ano?“ Poslední slova byste zřejmě už neslyšeli, prchajíce po přistavených schodech na bezpečnou zem. To jsou věci. Přece každý dobrý matematik vám z rukávu vysype, co je matematika, každý dobrý architekt, co je architektura, každý výrobce automobilů, co je automobil, ale pan Trávníček tak úplně neví, co je poesie. Zrovna jako to neví třeba jeden můj kamarád, povoláním exekutor. Anebo tamhleta tlustá paní s nákupními taškami, jež přechází ulici. Ale takoví lidé o literatuře odborně nepíší, nehodnotí ji a nejsou členy redakční rady časopisu Host.
Docela mi bylo líto redaktorů Totemu Drfausta a Egila, kteří se od odborníka na moderní literaturu chtěli stůj co stůj dozvědět, co je poesie a podle čeho hodnotit její jakost: „…a poesie dobrá nebo kvalitní?“ Vzhledem k tomu, že pan Trávníček v tu chvíli tak úplně neví, co je poesie, začíná jeho fundovaná odpověď příznačně slovem „asi“: „Asi s vámi musí nějak spolupracovat. Musí přijít nějaký moment, kdy si řeknete: Tohle ve mně bylo, ale nikdy jsem na to nepřišel. Podle mě je dobrá básnička ta, která na vás něco ví, která vám dá nějaké tajné klíče.“
Poesie musí nějak spolupracovat… Představuji si tedy pana Trávníčka. Sedí v kavárně a zřejmě pije kávu. Ale plody kávovníku, ač vyrostly samy ze své vůle a pod dohledem pěstitele, jistě se samy nesklidily. Kávová zrna se sama neupražila a nerozemlela. Voda se sama nenalila do konvice a poté nezalila kávový prášek. Šálek kávy se sám nedonesl na stůl, za nímž sedí pan Trávníček. Šálek se sám nezvedl k jeho ústům. Káva se dokonce sama o sobě nepřekotila přes okraj hrnku. A hle, pan Trávníček náhle cítí kávu v ústech, přirozeně polyká a jeho organismus začíná spolupracovat s kávou. Ale až do té doby to prostě byla jen káva, které byl pan Trávníček zcela lhostejný. Nezajímala se o pana Trávníčka ani když rostla na poli, ani když se nakláněla přes okraj hrnku — až pak. A do té chvíle musel pan Trávníček, a nejen on, udělat mnoho úkonů, aby zažil ten pocit, kdy právě on skutečně začne spolupracovat s kávou a káva ho začne obohacovat svou jsoucností.
Pan Trávníček by jistě nikdy neřekl: „Kávo, vstup do mých útrob a osvěž mne. Ponožky, natáhněte se na mé nohy a zahřejte mne. Bramboro, oloupej se, uvař se a nasyť mne…“ Po poesii to však vyžaduje. Spolupracuj se mnou, dej mi tajné klíče ke mně, abych mohl říci: „Tohle ve mně bylo“. Shrnuto: „Poesie, udělej to všecko pro mne, a buď tedy na mé úrovni, neboť já z toho rozhoduji, zda jsi kvalitní, či ne, zda tě doporučím k otištění, zda uznám tvého původce za básníka a pošlu zvěst o něm dál. A ty čtenáři, syť se právě touto poesií, přijímaje tím mou úroveň“.
Znám-li důležitou věc, že pan Trávníček vlastně neví, co je poesie, mohu se nad jeho dalšími závěry jen bavit. — „To co mně vždy vadí a co mě dokáže spolehlivě odradit, ať už se jedná o poezii nebo o román apod., je načančanost. Pokud si básnička hraje na něco, co není. Když si zkrátka hraje na něco víc.“ Zde pan Trávníček dokonce báseň jako takovou personifikuje! Báseň si na něco hraje… Skoro mne až jímá pocit, zda si na něco chvílemi nehraje právě pan Trávníček. Třeba na znalce poesie. Možná jsem vůči panu Trávníčkovi tvrdý, ale on vůči poesii také. A já zastupuji stranu poesie samé, kdežto on stranu příjemce poesie. Proto mne nepřekvapuje, jak hodnotí Holanovu Noc s Hamletem: „…je pro mne moc monstrózní. (…) Ona je to taková metafyzika, ale metafyzika dost programová. Já si myslím, že metafyziku si poesie musí zasloužit. (…) Metafyzika je něco, s čím se musí šetřit.“
A tak, ač jsme se nedozvěděli nic o podstatě poesie, dozvídáme se postupně o všem, co má „dobrá“ poesie mít. Pan Trávníček dokonce dokáže určit i správnou míru její metafysiky, ale opět způsobem příznačně rozplizlým. Poesie si musí metafysiku zasloužit… Jestli si podle mého názoru musí poesie něco zasloužit, tak jedině otevřeného a vzdělaného čtenáře. Čtenáře, který si se svým vzděláním ví rady. Čtenáře, který ve správnou chvíli dokáže zapomenout na vlastní očekávání, otevře se novým zážitkům, prožije je, pochopí je a dokáže je převést v osobní přínos. A pokud se z takového čtenáře stane teoretik, měl by poesii umět především objevovat a ze všech sil uchopovat, znovu a znovu a napomáhat osobnímu přínosu ostatních. Právě on by měl dávat čtenářům klíče k uchopení. A měl by umět zachovávat nestrannost, zrovna jako znalec vína dokáže určit dobré víno, přestože jeho chuťovým pohárkům třeba zmíněná značka nechutná. Měl by si také umět přiznat, že jsou v poesii záležitosti, jež ho přesahují, a právě proto je poesie tak zajímavá a je všestranně přínosné zprostředkovávat ji. Měl by umět populární formou šířit vzdělanost v oblasti uchopování textů, a ne apelovat na texty, aby se „snižovaly“ k aktuelní úrovni čtenářů.
Proto mne ani příliš nepřekvapuje, že pan Trávníček, mluví-li o představitelích trendů současné české poesie, uvádí třicátníky a čtyřicátníky, tedy přibližně své vrstevníky, a co se jmen týče, nemohu se zbavit dojmu, že vyzdvihuje hlavně ty, které zná, zřejmě i osobně, ze stránek literárních časopisů dotovaných státem a takzvaně zavedených nakladatelství. A to je pro objektivního znalce současné poesie dost málo v době, kdy je bezmála sedm let v obrovské míře poesie publikována na internetu a došlo k rozmachu autorského vydávání vlastním nákladem, což je v podstatě další transformovaná vlna samizdatu, reagující na nedostatky oficielní kulturní politiky. Už jsem z jiných míst slyšel výtku, že takovýto samizdat je kvůli podstatě svých nosičů neustále se ztrácející voda, již není možné trvaleji zachytit a pojmout. Nesouhlasím. Texty na internetu se dají zálohovat a každý registrovaný nakladatel má ze zákona povinnost stanoveným státním institucím zaslat určitý počet výtisků.
Budiž, přijímám skutečnost, že pan Trávníček prostě tohle „neoficielní“ pole současné poesie nechce zahrnovat do spektra svého teoretického zájmu. Chápu tedy, proč na příklad říká, že slam poetry mu do poesie moc nezapadá, protože „dopředu je tam preferován určitý jistý typ lidí“. A tím docházím k tomu, že rovněž pan Trávníček je představitelem kulturní sféry, kde je dopředu preferován určitý jistý typ lidí, v níž i on svými hodnoceními přispívá k vytvoření publikačních možností, ale — musím znovu zopakovat — publikačních možností pro určitý jistý typ lidí. A proto se jistě nemůže divit, že autoři, kteří cítí, že svým pojetím tvorby nezapadají do zorného úhlu takových publikačních příležitostí, prostě je nevyhledávají, využívajíce alternativy. Sice tím dochází k podivné isolaci obou publikačních táborů, ale řekněme si na rovinu, že vlastně ani jedna ze stran nemá dosud žádné výrazné představitele, kteří by usilovali o vzájemně přínosné propojení. Pokud se navzájem hodnotí, dají se výtky alternativních aktivit vůči „oficialitě“ shrnout do tvrzení: „Oni jsou uzavřená nic neříkající skupina, hrající sama sobě do karet, a námi opovrhují“, kdežto opačný tábor říká: „Oni námi sice opovrhují, ale přes všechny své ukřivděné výkřiky vlastně nic významného nepřinášejí, jen je jich hodně.“ Myslím si, že obojí je do značné míry pravda. Alespoň ještě teď, 5. ledna 2005, kdy píši tyto řádky. Je to prostě štěkání dvou psů, z nichž ten „alternativní“ je hlasitější, ale oba jsou do značné míry rádi za svůj řetěz, jenž jim zabraňuje vzájemně se střetnout, a buď se pokousat, nebo spřátelit.
Vraťme se k panu Trávníčkovi. Jsem přesvědčen, že je ve svém úhlu literárního spektra jistě vzdělaný člověk, ale z hlediska výkladu a hodnocení celkového pole současné české literatury je logicky neobjektivní. Representuje prostě svou „boudu“ a obhajuje ji. Určitě tím obyvatele své „boudy“ potěší. A obyvatele druhé „boudy“ příliš nepotěší. Prostě to tak je. Rozhovor s ním jsem četl vlastně jen proto, abych získal nové úlovky do své sbírky definic poesie. Myslil jsem, že ulovím nějakou novou trofej vedle takových nesmyslů, jako že „poesie je vytváření dobra, poesie je hudba duší, poesie je provokace“ a podobně. Pan Trávníček mi však pěkně vytřel zrak. Hned v úvodu řekl, že to neví a hotovo. V závěru článku mi však vytřel zrak po druhé. Když už jsem se nedozvěděl, co podle pana Trávníčka poesie je, alespoň jsem se dozvěděl, co poesie není: „Poezie, to nejsou jen nějaké hlasy z nitra, to jsou hlasy, které chtějí být slyšeny.“ Mňam, to je úloveček! A také jsem se dozvěděl, že „poesie má čistit jazyk, pročišťovat jeho řečiště“. Věřím, že všichni jazykovědci, od liberálů po puritány, jsou panu Trávníčkovi neskonale vděčni. Sejmul totiž břímě jejich poslání s jejich ramen a obtěžkal jím — básníky!
Co je vlastně poesie? Její definice není neznámá. Kdysi jí bylo běžně vyučováno i na středních školách. Beru si do ruky knihu profesora Karla Olivy Teorie literatury pro vyšší třídy středních škol. Je schválena „výnosem ministerstva školství ze dne 4. července 1945“ a vydala ji Česká grafická unie v Praze roku 1947. V úvodu kapitoly Autor se píše (podtrhl J. M.):
„Ten, kdo napsal umělecké literární dílo, je jeho autor (lat. auctor = původce). Mezi autory uměleckých
literárních děl rozeznáváme tyto tři typy: literáty, spisovatele-umělce a
básníky. Literát dlouhým cvikem nabyl takové zběhlosti, že dovede napsati vše, co si
buď sám zvolil napsat nebo co mu bylo uloženo napsati na objednávku. Pracuje
téměř řemeslně a k dílu ho často nepoutá vůbec vnitřní vztah. Dovede se
podříditi vkusu obecenstva a vlichotiti se do jeho přízně. Spisovatel-umělec je člověk, jehož dílo vyvírá
z hlubokého a vážného přesvědčení. Má srdce, jež stále hoří pro vše ušlechtilé
a vznešené, ale toto vřelé srdce ovládá chladná hlava osvíceným rozumem a
udržuje celou tvorbu v přesném řádu. (…) Nejvyspělejší umělecký typ je básník. (…) V básníkově duši probíhají
v podstatě tytéž pochody jako u nebásníků (téměř každý člověk, nebásník,
má zase naopak jisté básnické sklony, též děti), ale liší se od nich silně
vyvinutou smyslovostí, tj. mnohem
pronikavějšími smysly, a prudkým citem. Mnohé zjevy, které básník vnímá,
průměrnému člověku unikají; básník naopak svými pronikavými smysly, zvl. zrakem
a sluchem, lačně ssaje dojmy z vnějšího světa a ukládá si je v duši
jako zrakové, sluchové apod. zážitky
(vněmy). Básník však nevnímá pouze vnějšku věcí, nýbrž dovede
proniknouti bezprostředním nazíráním (tj. bez prostřednictví smyslů) až k jejich
vnitřní podstatě, neboť se musí tak vžíti, vcítiti do předmětů, jež vnímá, že
se s nimi cítí zajedno, že s nimi splývá. Toto bezprostřední nazírání, vcítění se lat. nazývá intuice. Tak
básník např. prožívá to, co se děje v duši kovkopa (Bezruč, „Kdo na moje
místo“), prožívá život dubu (St. K. Neumann, „Dub“) atd. Vedle těchto
smyslových zážitků ještě mocnější jsou zážitky citové, jež básník prožívá
v svém vlastním nitru, a to se obráží především v citovém zabarvení
básnického jazyka.“ A tak dále.
Přenesme se přes zastaralou obraznost této ukázky. Každému je určitě jasné, že když její autor hovoří o ušlechtilosti a vznešenosti, nemá na mysli, že by měl spisovatel psát pouze o růžích a zpívajícím slavíkovi. Zaměřme se hlavně na podtržené věty a snažme se vstřebat a pochopit jejich poselství. Tohle je ta nejzákladnější definice postaty poesie! Je to definice natolik skvělá, že se do ní vejde jak třeba Holan, tak třeba Bašó. Vejdou se do ní proto, že jsou skuteční básníci. A skuteční básníci takovou postatu poesie dokáží vyjádřit vlastními básnickými slovy, zcela ve shodě s uvedenou definicí: „Básník je pro mne ten, kdo sahá rukou do ohně a vytahuje pro nás magické kaštany, aniž cítí svou bolest.“ (Eda Kriseová, z almanachu autorů Na střepech volnosti, uspořádal Jaromír Hořec, Československý spisovatel Praha 1991.)
Všimněte si také velmi důležité věci. V definici poesie se nemluví ani o verši ani o prose. To jsou totiž jen možnosti záznamu poesie. Verš se automaticky nerovná poesii, i když je básníky nejčastěji používán. Skuteční básníci to vědí. Ovšem pan Trávníček vidí věc jinak. Ke své zmíněné definici, co poesie není (to o těch „hlasech z nitra“), dodává: „Na čtenáře myslíte, i když na něj nemyslíte. Vždycky se chcete s někým domluvit. Ale jinak si myslím, že v tomhle se poezie liší od prózy.“ No jó, no…
Neznám odborné práce Jiřího Trávníčka a po přečtení jeho názorů z kavárny je pravděpodobně nebudu aktivně vyhledávat. Řeknu-li to tvrdě, nepociťuji jako újmu na svém tvůrčím rozvoji, že neznám další vytištěné myšlenky tohoto pána. Mnohem více by mi vadilo, kdybych neznal díla českých básníků Bridela, Máchy, Erbena, Nerudy, Vrchlického, Karáska, Palivce, Vančury, Kainara, Koláře, Hrabala, Holana a Diviše, ať už svou poesii vyjadřovali veršem nebo prosou.
Každopádně jsem ale rád, že jsem si rozhovor s panem Trávníčkem přečetl. Přestože s mnohými jeho názory nesouhlasím, ba pokládám je za mylné, budu se k nim vracet i v dalších úvahách tohoto cyklu zamyšlení nad českou poesií. K vyjádření jejího současného stavu a náznaku možného dalšího vývoje použiji ukázku z mého textu Jazzman (publikováno v AG revue, www.agrevue.com ):
…zde, v moři stojatém,
zde, u dna pod blátem
spodní proudy hřmí;
proudí a boří vše
samy se stvořivše
z těžkejch snů a tmy;
a vejš k hladině?
Tam se jedině
mdle a nečinně
kaly
válí…
…tam nemaj’ ponětí,
co přijde vzápětí,
až se zvednem —
my!
P.S. Abych se vůči panu Trávníčkovi nestavěl do výhody, napsal jsem tento text také v kavárně. S sebou jsem si vzal zmíněnou Teorii literatury a almanach Na střepech volnosti. Věděl jsem, zrovna jako pan Trávníček, že se budu vyjadřovat k poesii, proto jsem si s sebou vzal i pomůcky. Snad to nevadí.
Tento článek je první částí cyklu České básnictví aneb Zde, v moři stojatém. Další část ponese název Století zfušovaných myšlenek.