Jako již dlouhou dobu pravidelný čtenář týdeníku Respekt jsem si zvykl na velmi podnětné a čtivé články Viktora Šlajchrta o kultuře, o společnosti a o životě vůbec. Rozhodl jsem se tedy konečně požádat ho o rozhovor. Myslím, že se velmi podařil a že patří k tomu nejlepšímu, co dvanácté číslo Tématu nabízí.

Nejprve bych vás chtěl poprosit o vaše krátké curriculum vitae pro čtenáře Tématu.

Narodil jsem se roku 1952 v Praze. Tatínek byl fotograf, maminka komerční inženýrka s kádrovým škraloupem kvůli mladšímu bratrovi, který v roce 1949 zemřel ve vyšetřovací vazbě pro politické provinilce. V dětství na mě hodně zapůsobila babička, která se narodila na Sibiři v rodině polských politických vyhnanců. Do Čech si ji přivezl dědeček legionář, vojenský doktor, který si později zařídil soukromou praxi. Toho jsem už nezažil, ale zbyla po něm úžasná knihovna, přes tři tisíce svazků, od starých Řeků po Joyce, Prousta či Célina. Ta mě ovlivnila asi nejvíc.

Po maturitě v roce 1970 jsem se dvakrát marně hlásil na filosofickou fakultu a mezitím pracoval v antikvariátě, což byla také dobrá škola. Skoro celá sedmdesátá léta jsem prožil v severních Čechách, nejdřív jsem studoval na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (aprobaci český jazyk a výtvarná výchova), později jsem učil ve Vejprtech na Chomutovsku. Ze školy nás do hor odešlo víc, pokusili jsme se tam vytvořit jakousi uměleckou komunu, na venkově jsme však byli moc na očích. Po návratu do Prahy jsem dva roky uklízel metro, ale pak jsem se vrátil ke knížkám, nejdřív v Knižním velkoobchodě a pak v nakladatelství Odeon, kde jsem čtyři roky řídil obchod a propagaci. Když podnik začal krachovat, nastoupil jsem jako čtyřicetiletý novinářský elév do Mladé fronty Dnes. V Respektu jsem od března 1994. Krom toho jsem byl jeden rok šéfredaktorem kulturně-alkoholického měsíčníku Bar&Man.

Roku 1998 vyšel výbor z mé starší poezie Pomalý pohyb (Dauphin) a válečné vzpomínky mého dědečka Bedřicha Opletala Zápisky z velké války (Paseka), které jsem připravil k vydání. V letech 1997-2001 jsem si vedl v rámci internetového časopisu Neviditelný pes jakýsi ur-blog, veřejný deník pojmenovaný Litery. Sestřih z něj vyšel knižně roku 2000 s názvem Suroviny laskominy (Milenium Publishing). Mám texty v několika antologiích a jsem spoluautorem knih Praha 1900-2000 a Skrznaskrz (obě nakl. Gallery).

V čem podle vás spočívá smysl literární nebo obecně umělecké kritiky? Co říkáte na její současnou úroveň?

Kritika patří k civilizaci, předtím si lidstvo vystačilo s šamany. Také v umění je cosi šamanského, chce být uhrančivé, chce okouzlovat, zatímco kritika se pokouší držet všemožná kouzla aspoň trochu na uzdě. V tom vidím její odvěký smysl. Trochu jinak to ovšem funguje v současnosti. Pokud má mít literatura nějaký společenský význam, je třeba o ní hovořit a psát, v médiích se tomu říká kritika, i když jde spíš o referáty, nanejvýš recenze. Opravdový kritik by měl disponovat pevným souborem kritérií, to se však pěstuje spíš na akademické půdě. Noviny neslouží literatuře, ale své vlastní čtenářské obci, která obvykle není moc zvědavá na důkladné a spravedlivé posouzení textu, ale spíš dychtí po aktuálních reflexích, rychlém, srozumitelném poučení a v neposlední řadě po zábavě. Články o umění vnášejí do celkem fádního popisování státotvorných procesů jisté oživení, záblesk vášně, fantazie, bláhovosti, šílenství. Po třinácti letech práce pro nejrůznější noviny mám dojem, že jejich šéfové, kteří vesměs vzešli z řad politických komentátorů, ponechávají literárním reflexím určitý prostor jen kvůli té exotice.

Co se týče úrovně současného psaní o literatuře, nemyslím si, že by byla v průměru nižší než za první republiky, o letech komunismu ani nemluvě. Chybí tu ovšem dvě tři nadprůměrné osobnosti typu F. X. Šaldy, Václava Černého, Olega Suse nebo Jana Lopatky. Tím ovšem neříkám, že s uvedenými veličinami sdílím všechny jejich soudy.

Čtete časopisy, jako je Tvar, Aluze nebo Host? Neprojevuje se na nich zhoubný vliv dotační politiky státu, který z nich činí uzavřenou skupinu lhostejnou vůči čtenáři a lobbující u ministerských úředníků?

Nejčastěji se mi do ruky dostane Host, občas Tvar, celkem pravidelně čtu Souvislosti. Dost pochybuji, že by se v současnosti takové listy obešly bez dotací, i kdyby se snažily o tu největší atraktivitu, na to tady chybí autoři i publikum.

Jistá výlučnost, uzavřenost, bohorovnost i naježenost vůči jiným partám k literárním časopisům vždycky patřila, jsou to prostě hnízda, z nichž by se měla bojovně vyklubávat nová senzibilita a jiné myšlení. Pravda, až na vzácné výjimky mne ty současné zatím ničím neohromily, ale jakési postoje se v nich tříbí. Těch peněz, co dostávají, není moc. Řekl bych, že je to smysluplná investice.

Vyhasl v české společnosti zájem o kulturu natolik, že ta může žít jenom ze státních dotací a mimo zájem většiny vzdělanců i průměrných lidí, nebo je problém někde v kultuře samotné?

Pokud vím, různé kulturní akce se ani nedají stíhat, divadla jsou plná, knižních titulů tu vychází čtyřikrát víc než před šestnácti lety a zdaleka to všechno není jen bezduchá zábava. Kdyby stát některé projekty finančně nepodpořil, kultura by zajisté nevyhasla, jen by zřetelněji odrážela většinový vkus. Ten není valný, jak oba víme, jenže ani diktát osvícené menšiny by jej nenapravil. Procento lidí vnímavých k náročnější kultuře je v Evropě od starověku nejspíš dost stabilní, dnes to je nanejvýš každý desátý. Sázím na rozmanitost – každému, kdo pocítí potřebu vybřednout z masových stereotypů, je třeba otevřít dveře k pozoruhodnějším kulturním zážitkům. Vybírat by si je však měl podle svého.

Chybí mi u nás velice kontext promýšlení a inspirace z děl světové kulturní historie či vůbec kulturní porovnávání se světem... mýlím se? Tak třeba místo Eliota nám stačí Šalda.

Světová kulturní historie k nám promlouvala nejdřív latinsky a pak německy. Když se Češi po polovině 19. století zřekli německé vzdělanosti, museli si všechno přeložit. Oslavujeme autory původní české beletrie, jenže přinejmenším srovnatelný význam pro jazyk i literaturu měli překladatelé, jejichž prostřednictvím čeština pozvolna vyzrávala, učila se vyjadřovat komplikované myšlenky, pocity i vjemy, ohledávala své sémantické i estetické možnosti a zkoumala cizí terén. Taky tam loupila, kořistila, osvojovala si triky a dovednosti, jaké by jí doma za pecí ani nepřišly na mysl. A navíc to většinou byla partyzánština, neboť stát tady většinou kulturní kontakty s širým světem spíš brzdil. Vídeň kdysi žárlivě sledovala francouzské, anglické i ruské vlivy, za první republiky nebyla košer německá kultura, následovala hitlerovská okupace a stalinismus, tedy režimy vysloveně antikulturní a zarputile uzavřené, které omezovaly dokonce i výuku cizích jazyků. I tehdy vznikala úžasná překladatelská díla, moje generace žila z těch několika desítek podstatných překladových titulů, které se povedlo vydat v šedesátých letech, jenže i tam vládly fatální disproporce. Mnozí z nejvýznamnějších překladatelů byli nadšenci a samouci, básnicky zaujatí pro svůj způsob a své autory. Já například miloval všechno, co přeložil Jan Zábrana, tedy i Ginsberga, což mi dnes připadá dost nepochopitelné. Když jste zmínil Eliota, ani on to přece neměl ve svých rodných Spojených státech snadné, musel přesídlit do Spojeného království. Šalda se s ním, myslím, srovnávat nedá. Jejich příběhy byly úplně jiné.

Jaký je váš osobní názor na Šaldu?

Šalda byl jen o nějakých dvacet let starší než Eliot, ale náležel jiné epoše. Řekl bych, že opravdu svůj byl koncem 19. století, tedy těsně před nástupem modernismu. Měl blízko k Nietzschemu, Rodinovi, secesi, jedovaté Vídni Karla Krause, zatímco Eliot patřil k oné extremistické generaci, která dala tvář dvacátému století - byl vrstevníkem expresionistů, kubistů, futuristů, Heideggera, Wittgensteina, ale také Charlieho Chaplina nebo Adolfa Hitlera. V jeho díle existuje autentický, bytostně vyhrocený svár mezi modernismem a moderně extrémním tradicionalismem. Na Šaldovi mi připadá podezřelé, že několik generací jako by přeskočil. K stáru se našel v mladičké revoluční avantgardě, která díky jeho podpoře získala obrovský kredit na úkor generací předchozích. Jak velké expresionisty měla česká literatura, to objevil teprve o půl století později Jindřich Chalupecký.

Své prostředí Šalda asi opravdu hodně přečníval. Jeho texty mne kdysi oslňovaly, dnes mi svým velebným rozmachem připadají maličko komické, ale stejně je ctím. Literatura byla pro Šaldu chrám, mně spíš připadá jako hotel.

Pro mne je také chrámem… chrám se dá ale chápat zcela různě. Jinak ho chápe farizej, jinak celník atd. Ale ještě mne napadá toto: není naše potřeba najít v kratičkých moderních dějinách českého národa u všech oborů velké osobnosti tak trochu bizarní a není zapříčiněná jakousi nacionalistickou nedovzdělaností?

Řekl bych, že si každá země, každý kraj i obec všude na světě potrpí na slavné rodáky. Ti patří ke koloritu. Pokud se to u nás s nimi přehání, pak hlavně vinou vzdělavatelských institucí. O zdravých instinktech veřejnosti svědčí, že v soutěži Největší Čech málem vyhrál Jára Cimrman, který představuje parodií na kult velkých osobností. Ovšem televize, která se v tomto pořadu rovněž tvářila jako vzdělavatelská instituce, fiktivního velikána nepřipustila.

Schiller, jemuž se věnuje toto číslo Tématu, spolu s Goethem odmítali národní pojetí kultury a chápali ji naopak univerzalisticky. Myslíte, že v novém století se k jejich pojetí zase navracíme?

Pokud se nemýlím, kulturní univerzalismus se v čase jejich zralosti začínal jevit jako zastaralý přežitek. Představovalo jej křesťanské baroko, libertinské rokoko, copařské osvícenství, zestárlý Casanova na zámku v Duchcově, zatímco krásní mladí lidé romanticky horovali pro vlast a národ. Na Schillera i Goetha navazovali humanisticky orientovaní spisovatelé pozdní měšťanské éry, například Thomas Mann, programově nadnárodní byl i modernismus, který se šířil nejdřív z Paříže a pak z Ameriky. Národní pojetí kultury se opět prosazovalo spíš ve vzdělavatelských institucích pod tlakem státní politiky. Dnes se nacionalismus jeví hodně zastarale, ale ani humanistický či modernistický univerzalismus není moc aktuální. Krásní mladí lidé dnes horují pro nesčetné partikulární subkultury. Společnost se rozkládá na nesmiřitelné fanoušky různých trendů, ti smířlivější se drží středního proudu, ale na alternativních okrajích, kam dnes patří i spektakulární nacionalismus, se to bojovně hašteří. Sám vnímám kulturu především univerzalisticky, i když oceňuji její etnický, regionální či generační svéráz. Jsem ovšem už také starší pán.

Je možné leccos z českého národního obrození (a tu připomenu spory, které s ním měl Masaryk) považovat za šovinismus?

Šovinismus u nás byl doma dávno před obrozením, stačí si přečíst Dalimila nebo se zahloubat do historie husitství. Obrozenecké texty moc neznám, ale z toho, co jsem četl, vyzařoval spíš komplex národní méněcennosti, snaha pokojně a pokorně dokázat světu, že si také zasloužíme skromný kousek místa na slunci. Vzpomeňme si na uvážlivý tón Palackého dopisu do Frankfurtu z roku 1848. Fatální vzestup českého šovinismu bych spojoval až s náladami po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. To třeštění vyvrcholilo na samém konci století, ale před první světovou válkou už vyhasinalo. Pro tehdejší mladé byl šovinismus komickým přežitkem.

Kde končí šovinismus a kde začíná vlastenectví? Co je to vůbec národ? Jak mu porozumět? Jak být nebo nebýt vlastenec?

Vlast je kus země. Národ skupina lidí. V českých zemích se různé národy střídaly a převážnou část minulého tisíciletí jich tu spolu žilo několik. Řekl bych, že nikdo ve střední Evropě nemůže s jistotou tvrdit, že je čistokrevný Čech nebo Němec, o Rakušanech ani nemluvě. Něco jiného znamená jazyk, mateřština. Už řečenému Dalimilovi se jazyk jevil jako páteř českého vlastenectví, za Husa došlo kvůli jazyku k rozkolu na univerzitě, i když se tam učilo latinsky, pro obrozence splývala obnova jazyka se záchranou národa. Dovedu si představit, že bych byl doma v jiném jazyce, třeba by to byl i lépe vybavený domov, ale ve skutečnosti pro mne taková možnost neexistuje. Čeština se mi stala osudem, to ale neznamená, že by mi všichni, kteří ji užívají, byli bližší než lidé, kteří mluví jinak. Někdy slyším říkat česky takové hovadiny, že bych jim raději nerozuměl. Abych to shrnul: mám silný vztah k této zemi, jejím dějinám a českému jazyku. Co se týče národa, vnímám jednotlivce.

Řekl bych to podobně. Jak byste se postavil k volbě, zda je základem státu národ, nebo občan? Nebo rodina?

Taková volba je nesmyslná, vždyť jde jen o různé nálepky na totožném obsahu. Za každým z těch slov se ovšem schovává určitá ideologická konstrukce. Myslím, že nejméně škodlivá je ta občanská, tedy liberální. Ctím rodinu, jenže ta je také základem italského mafiánství či balkánských rodinných klanů. Moderní státy vznikly na národním principu, který je v nich dosud poměrně silný, ale potom, co v praxi předvedl, by asi bylo záhodno maličko jej potlačit.

Jaký je váš názor na vztah kultury a politky? Mám občas dojem, že averze našich kulturních i pseudokulturních veličin k politice je důsledkem jejich normalizační prostituce... Lze to tak říci?

Na politiku přece nadávají i bývalí disidenti. Ta věc má jednak svou celosvětovou, jednak ryze tuzemskou stránku. Civilizace dospěla do stavu, kdy politika všeobecně ztrácí veřejný kredit. Pro kulturu, potažmo média ztělesňuje hrdinu doby už dobrých dvě stě let rebel, zatímco politik automaticky dostává záporné znaménko. Zároveň je ovšem kultura víc než kdy jindy závislá na veřejných financích, které rozdělují právě politici. Bylo by divné, kdyby se z takové situace nevyvinula nějaká forma vydírání.

Obávám se, že prostý český lid by své umělce a vědce neuživil. To dělalo české panstvo, aristokratické, buržoazní a posléze, byť problematicky, i komunistické. Odtud ta tendence kulturních vrstev přitřít se k politice a jejich zhrzenost, když se to nedaří. Na malém českém trhu dovedli politicky zapojení umělci vždycky vytlačit ze scény ty nezapojené.

Podle mého názoru je vrstva lékařů, právníků, podnikatelů, techniků dost široká a ekonomicky silná, aby uživila velký kulturní vzmach… chybí však osobnosti, které by stálo za to platit. Chtěl bych se ale ještě vrátit k normalizaci a umění… Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že Eduard Cupák odmítl přijít a nepřišel na demonstraci moci komunistické lži při slavnostním aktu podpory našich umělců Antichartě. V čem spočívala ta moc, která donutila ostatní?

Nevím, nebyl jsem v jejich kůži. Nikdo po mně žádné podpisy nechtěl, protože jsem se nijak nesnažil nebýt bezvýznamný - už ve starém Římě se říkalo, že není vhodné dělat kariéru, když v zemi vládne nepřítel. Povinnost k vlastnímu osudu však lidé pociťují různě. Nikdo nepředpokládal, že se Sovětský svaz zhroutí. Mnohým zřejmě připadalo, že by zbůhdarma zakopali svou hřivnu, kdyby se takové prázdné formalitě nepodvolili a nemohli pak takříkajíc rozdávat radost z pódií.

Mravně nejproblematičtější mi připadá podpis Jana Wericha. Věděl, že má obrovskou autoritu. Po celý život si velice inteligentně budoval image nadumělce, jakéhosi überklauna, který je vlastně filosof. A navíc byl stár a neměl co ztratit. Co proti jeho selhání znamená podpis nějaké vyjukané hvězdičky? Ale víte, co je zvláštní? Že jsem o té Cupákově kuráži nečetl ani řádku, zatímco ti, kteří Antichartu podepsali, jsou na pranýři - neříkám že neprávem - už patnáct let.

Kdy se podle vás antikomunismus stejně jako antinacismus stane v Československu konstantou každého slušného člověka?

Nacismus byl přes svůj mohutný vzestup hnutím partikulárním, prosazujícím nadřazenost jednoho národa a rasy. V Německu dnes Hitlera obdivují jen marginální vykolejenci. Komunistická ideologie je univerzalistická. Současní západní marxisté rádi tvrdí, že to, co poznal Sovětský svaz a jeho satelité, vlastně žádný pravý komunismus nebyl. Kdybychom žili izolovaně se svými historickými zkušenostmi, komunisté tesknící po Gottwaldově a Husákově režimu by asi časem vymřeli, jenže jsme součástí svobodného světa, kde mají největší vliv státy, které reálným socialismem neprošly. Marxismus tam pro mnohé zůstává vzrušující vizí, zatímco český antikomunista jim připadá jako omezený reakcionář. Takhle například vykreslili ve francouzském tisku Václava Bendu, jednu z nejúctyhodnějších osobností českého disentu. Obávám se, že levicová propaganda je ve světě tak silná, že se u nás antikomunisté mohou brzy stát stejně marginálními figurkami jako obdivovatelé Hitlera v Německu. To by pak lež s nenávistí triumfovaly.

Vrátím se ještě k Schillerovi... Pozoruhodnou schopností komunistického falšování vší pravdy bylo znásilnění kulturního dědictví a jeho předmluvového a školního roubování na ideje marxleninismu. Přitom všechno, co si komunisté přisvojili, stojí de facto proti nim. Souhlasíte? Týká se to i Schillera.

Dodnes mi není moc jasné, proč si komunisté moskevského typu na kulturním dědictví tolik zakládali, vždyť to byl ideový kontraband. Sedlák Mao k jeho zneškodnění vyhlásil kulturní revoluci, ale profesor Nejedlý dělal komunistu i z Jiráska. Nejspíš to byla intelektuálská slabůstka otců zakladatelů, sám Marx přece v mládí skládal rozervané básně a múzický Lenin raději ani neposlouchal hudbu, aby neztratil elán při masakrování obyvatelstva. Pak se to zřejmě setrvačně udržovalo napůl ze snobismu čerstvých povýšenců, napůl díky posvátné bázní primitivů, kteří si z klasické kultury učinili totem. Nejlépe by to asi óbjasnili teologové – komunistická energie byla do jisté míry eschatologická, plynula z mesianismu, z přesvědčení, že dovršuje dějiny lidstva. A chtěla to mít potvrzeno i literárními historiky v doslovech k novým vydáním starých knih.

Co může Schiller jako jedna z největších osobností světové kulturní historie znamenat pro nás po nedávném konci nejkrvavějšího století dějin lidstva? Mně připadá velmi aktuální.

Bohužel ho znám jen povšechně. V mládí jsem se několik měsíců s velkým zájmem prodíral jeho Estetickou výchovu, kterou jsem našel v dědečkově knihovně, bylo to mimochodem moc pěkné vydání z Henriady, které u nás vyšlo měsíc po heydrichiádě. Schillerovy básně mi ovšem vždycky připadaly dost školometské. Mnohem víc jsem četl Goetha, který mi k mému potěšení opakovaně dokazoval, že velký básník nemusí být zdivočelý rapl, ale uvážlivý muž se smyslem pro pořádek, a to i v záležitostech nejzapeklitějších. Velká literární díla bývají aktuální stále, ovšem k tomu, aby si je přečetly nové generace, je třeba objevit v nich nějaký nový nerv, něco zvláštního, co až dosud unikalo pozornosti. Takhle si romantici objevili Shakespeara, který se předtím zdál klasicistům obhroublý a zastaralý.

Schiller jako Němec... Máme se bát Němců? Není to zas jedno z nejhorších nacionalistických nedorozumění, když se právem bojíme nacistů a zaměňujeme je s Němci?

Trochu se bojím Němců z bývalé NDR, kteří volí komunisty, ti mohou Německo politicky i hospodářsky dost rozvrátit, čímž by podstatně zasáhli celou Evropskou unii. S jistou nedůvěrou také sleduji, jak v Německu vzrůstají antiamerické nálady – to by byl gól, kdybychom už potřetí za posledních sto let stáli s Němci po boku proti anglosaskému světu. Ale ten starý strach z dědičných nepřátel je dnes bezdůvodný. Jsme přece na jedné lodi. K jejím stavitelům ostatně patřil i Schiller.

Schiller jako autor Ódy na radost... Věříte, že "všichni lidé budou bratry"? Jak byste komentoval tato slova?

S výjimkou dvojčat je bratrství dosti nerovnoprávný vztah. Jako menší bratři jsme to zažili s Rusy, jako ti větší se Slováky. Doma mám jen dcery, ale ty se taky dovedly pěkně porvat. Sentimentální podobenství bývají v praktických záležitostech ošidná a já věřím, že se slušné soužití mezi národy v Evropě nastolí opravdu prakticky. Pokud se to podaří, pak jistě v duchu Schillerových ideálů.

Schiller jako dramatik... Může se stát, že pokud přijde určité kulturní oživení v budoucnosti, bude mj. i důsledkem přesycení masovou kulturou a především lidé s vyšším vzděláním se začnou vracet (a řekl bych, že se už vracejí) třeba právě k Valdštejnovi nebo Nevěstě messinské...?

Právě divadlo dovede pozapomenuté autory nejlépe aktualizovat. Může celkem svobodně zacházet s textem, proškrtat jej, vyzdvihnout latentní akcenty, posouvat významy, hrát si se symboly, oživit slova tempem, rytmem i hereckým šarmem, interpretovat poselství dramatickou akcí. Revoluční inscenace klasických her budí někdy nevoli, protože narušují jejich konvenční vnímání, ale právě to by asi Schiller nejvíc potřeboval. V kulturním povědomí působí až příliš mramorově.

20) Na závěr obligátní otázka – jak se Vám líbí Téma?

Jsem rád, že jsem se o vašem časopise dozvěděl. Myslím, že jej budu sledovat, pokud mi to čas dovolí. V institucích i podnicích, ale také ve většině novin a časopisů, se pěstuje ukázněné myšlení zaměřené ke konkrétním cílům, které tak či onak odráží boj autorů o pozice. Esej, jak ji koncipoval Montaigne, má být nenucená, psaná pro radost z nápadů, postřehů, myšlenek, třeba i zdánlivě roztěkaná, ale právě tím odhalující tajné souvislosti jevů. Váš list se k tomuto stylu nejen výslovně hlásí, ale také jej zdařile pěstuje a rozvíjí. Přitažlivý je pro mne rovněž terén, v němž se pohybuje – pomezí beletrie, filosofie, medicíny a přírodních věd. Po letmém prolistování minulého čísla mi v paměti uvízla Nešporova báseň o šnecích, vyznívající zároveň evropsky i japonsky, Neusarovy články o narativní terapii, jež by se daly skvěle využít při lekcích tvůrčího psaní, rozhovor s Václavem Cílkem, vaše recense dandysmu atd. Jsou to různorodá témata, která se vzájemně doplňují a znásobují tak svůj smysl.

Děkuji za pochvalu i za celý rozhovor.