Všude kolem i uvnitř nás se neustále něco děje. Těchto událostí je tolik, že popsat objektivně všechny najednou nejde. I kdyby se nám to podařilo, což z hlediska postmoderní kritiky objektivity není možné, tak tyto události budou popsány pouze z určité perspektivy.

Naše zkušenost je tedy nutně redukovaná. Redukce je prováděna záměrnou i bezděčnou pozorností, která soustředí naše vnímání na určité spektrum podnětů a jiné do vědomí nevpouští (některé mohou být nevědomě přijímány). Další redukci zprostředkovává naše paměť, která uchová část vnímaného. Některé informace nejsou uchovány vůbec nebo mohou být, podle hlubinných psychologů, přesunuty z důvodů obrany našeho EGA do nevědomí.

Jelikož je člověk tvor „smysl hledající“ (podle většiny psychologů, např. V. E. Frankla), nestačí mu události vnímat, ale potřebuje jim dodat i nějaký význam. Význam událostem přidáváme ve chvíli, kdy je prožíváme (příjemné, potupné), uvažujeme o nich, zařazujeme do kontextu jiných událostí, povídáme o nich druhým, píšeme si deník atd. Takto si události postupně zpracováváme. Výsledky tohoto procesu můžeme nazvat příběhy, což naznačuje, že jde o útvary, které nejsou předem dané, ale člověk je postupně vytváří a přetváří.

Představte si, že budete někomu vyprávět o tom, jací jste studenti (pracovníci). Jaký bude tento příběh, když ho budete vyprávět svým rodičům? Svým přátelům? Muži či ženě, které se chce zalíbit?

Nehledě na vaši osobnost, příběhy se budou měnit. Někdy i velmi radikálně. Před rodiči se můžete snažit působit, že jste perspektivní děti, které ví co dělat se svou budoucností. Před přáteli se můžete snažit o větší skromnost nebo naopak některé detaily zvýraznit, abyste více zaujali. Při vyprávění svého příběhu potenciálnímu partnerovi, se můžete snažit příběh upravit tak, jak si myslíme, že vás tento partner chce vidět. Každý kontext má svůj příběh.

Příběhy o nás nevyprávíme jenom my. Stejně tak je vyprávějí lidé, kteří nás znají. Pokud má příběh dobré zabarvení, fandí nám, vidí nás v lepším světle, můžeme se snažit tomuto příběhu přiblížit. Příběh nás může činit lepšími. Stejně tak ale může působit jako kletba. Příběh o tom, že jsme opravdu nešikovní, může naše schopnosti snižovat. Příběhy a jejich verze mohou být silným prostředkem ovlivňujícím naše životy. Pro tuto moc jsou příběhy ceněny jak v běžném životě, tak v rámci terapie.

Každý terapeutický směr se nějakým způsobem zabývá lidskými příběhy, a snaží se je ovlivnit ve prospěch člověka, kterého něco trápí. V tomto článku se budu zabývat pouze jedním směrem, který nese název narativní terapie a používá metaforu příběhu za svou základní.

narativní terapie

Narativní pochází z anglického slova „to narrate“, které má význam „říci nebo napsat něco“. V češtině se toto slovo překládá nejčastěji jako vyprávění. Vyprávění je „mluvený nebo psaný projev podávající děj“ (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia Praha 2000). I když slovo vyprávět v sobě nese i možnost vyprávět písemně, v běžné řeči se používá více ve smyslu vyprávět ústně. Z tohoto důvodu se nezavedl název „vyprávěcí terapie“ či „terapie vyprávěním“, ale ponechal se anglický název, který se pouze upravil vypuštěním jednoho „r“ a vznikla tak narativní terapie, která pracuje s příběhy v ústní i písemné formě.

Narativní terapie se rozvíjí zhruba od konce 80. let dvacátého století. Teoreticky vychází z myšlenek sociální konstrukce reality, dekonstrukce, analýzy diskurzu a dalších. Velký vliv měli například Jerome Bruner, Michel Foucalt, Jacques Derrida a Kenneth J. Gergen.

Za zakladatele narativní terapie jsou nejčastěji pokládáni Michael White a David Epston, kteří napsali základní knihu narativní terapie Narrative Means to Therapeutic Ends (W.W. Norton & Company New York 1990). U nás narativní terapii rozvíjí například Šárka Gjuričová a Jiří Kubička (Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy, Grada Praha 2003) nebo po stránce teoretické v mnoha článcích Vladimír Chrz a Ivo Čermák. Kvalitní studie o narativním přístupu a odkazy lze nalézt na webových stránkách Dulwich Centre, centra pro narativní terapii v australském Adelaide (http://www.dulwichcentre.com.au).

Narativní terapie (dále NT) není jednotným směrem a je rozvíjena různými institucemi, které kladou odlišný důraz na specifické oblasti terapie i teorie. Následující text je základem, který bývá obvykle uváděn ve většině přístupů NT.

NT pracuje s příběhem člověka. Narativní terapeut je přesvědčen, že člověk vypráví v různých kontextech různé příběhy, z nichž některé jsou velmi bolavé a negativní a jiné naopak příjemné. Příběhy mohou být o našich kompetencích, minulosti, budoucnosti, prohrách, naší povaze atd. Příběhy nemusí být jen osobní, ale i příběhy rodiny, města, státu, které naše životy také ovlivňují. Jelikož lidé přichází k psychologovi obvykle, pokud je něco trápí, budu se dále věnovat spíše příběhům negativním.

Člověk neustále něco zažívá. Tyto události, v konfrontaci s ostatními lidmi a kontextem, ve kterém žije, zpracovává. Pokud výsledek tohoto zpracování vypráví, píše o něm, tak podle NT konstruuje příběh. Příběh v průběhu terapie, stejně jako každý jiný příběh (filmový, knižní), je vždy určitou interpretací a NT nás upozorňuje na nekonečnost možných interpretací, a tím pádem i verzí příběhů. Podle NT neexistuje jeden pravdivý příběh. Stejně tak není žádný příběh prost nejasností, ambivalencí, není všepostihující. Příběhů je tolik, kolik jich vyprávíme (slovo vypráví budu používat i ve významu psaní). Při každém vyprávění jsme nuceni vybírat to důležité, to co nám sedí do našeho příběhu, co je ve shodě se základní dějovou linií. Mnoho událostí se do příběhu vůbec nedostane. Buďto jsme na ně pozapomněli, nebo nám připadnou nezajímavé v rámci našeho „dominantního příběhu“, jak NT nazývá verze příběhu, které mají v dané době největší vliv. V příběhu dostávají události časovou návaznost a význam. Příběh bez významové složky neexistuje.

Příběh vzniká následovně (volně podle Alice Morgan: What is narrative therapy? An easy-to-read introduction 2000, www.dulwichcentre.com.au):

1) Na počátku byly nějaké události, např. neúspěch ve studiu.

2) Posilování - další neúspěchy ve studiu posilují, že je něco opravdu špatně. Občasné úspěchy nebereme vážně. Je to náhoda.

3) Dekontextualizace - už nepřemýšlíme o jednotlivých událostech, ale o tom, co z nich plyne. Patrně jsme je i zapomněli. Událostí opačných si nevšímáme.

4) Vznik problému - jsme špatní studenti. Problém „objektivně“ existuje.

Jde o zjednodušený model, kde chybí vliv ostatních lidí a kontextu, který se samozřejmě v příběhu promítá a může podporovat danou verzi příběhu či ji nabourávat.

V této chvíli už máme vytvořenu „nálepku“ špatný student. Příběh o špatném studentovi hned tak něco neovlivní. Muselo by se objevit mnoho významných událostí, které by tomuto příběhu neodpovídaly. A i kdyby se objevily, tak si spíše řekneme, že je to nějaká náhoda, nebo že byl úkol opravdu lehký.

K posilování negativního příběhu významně přispívají lidé, kteří mají nad námi moc. Příběhy mocných (rodičů, nadřízených, personalistů) o nás mají často sebenaplňující se tendenci. Tím, že mocní vidí na nás něco špatného, mají tendenci tuto „špatnost“ posilovat. U lidí, kteří jsou pokládáni za nedochvilné (zlobivé, nezodpovědné, tupé na jazyky), se přestává očekávat dochvilnost. Nedochvilnost se posiluje. Kruh uzavírá…

Negativní příběhy v jedné oblasti se mohou stát natolik silné, že se mohou po čase rozšířit a my se budeme cítit jako špatní i v jiných oblastech a nakonec i jako lidé obecně. Toto rozšíření působnosti negativního příběhu (stejně tak i pozitivního) je běžné a NT s ním pracuje. Naše příběhy o nás samých jsou plné různých přesvědčeních, které kdysi vznikly a my už ani nevíme, jak.

jak narativní terapie pracuje

Výše uvedený negativní příběh o špatném studentovi (může to platit i o pozitivním příběhu), nerespektuje celou šíři událostí a NT jej nazývá povrchním popisem /angl. thin description/. Povrchní je proto, že vybírá pouze události do příběhu zapadající a nevšímá si událostí jiných. Také je povrchní proto, že po čase už nikdo nezjišťuje, proč je daný student špatný. Už je pokládán za špatného, aniž by byl tento příběh nějak přezkoumáván, jestli náhodou nedošlo k omylu.

Cílem NT je vytvoření alternativního příběhu, který by byl komplexní, pozitivnější, bohatý, hluboký a přitom otevřený možné změně. Otevřenost změně je důležitá, neboť jak se zmiňují Jill Freedman a Gene Combs (Narrative Therapy: The Social Construction of Preferred Realities, W. W. Norton & Company NY 1996), každá struktura má tendenci se stávat po čase rigidní - už nenese takový užitek, brání nám v rozvoji.

NT pracuje mnoha způsoby. V tomto textu uvedu dva základní principy, se kterými se často pracuje. Jedním z nich je dekonstrukce a druhým externalizace.

dekonstrukce

O teorii derridovské dekonstrukce se nebudu zmiňovat (píše o ní mimo jiné Martin Škabraha v čísle 8/2005 tohoto časopisu). Velmi zjednodušeně řečeno se dekonstrukce snaží nabourat vše strukturované a automaticky přijaté. Snaží se nám sdělit, že svět není binární – např. dobrý, špatný; chytrý, hloupý; milující, nenávidící – ale že existuje mnoho mezipoloh, že skutečnost je mnohem bohatší, než naše přesvědčení o ní, že jazyk, který ji popisuje, vždy vychází z určitého diskurzu. Co je pro nás důležité, je myšlenka, že „dekonstrukce může pomoci zpochybnit rigidní přesvědčení a individuální předsudky, které zužují životní možnosti a volby“ (Gjuričová, Kubička ib.). Takto se dekonstrukce může stát velmi účinným terapeutickým nástrojem. Dekonstruktivně vedený rozhovor může vypadat následovně:

Klient: Měl bych asi dělat jinou práci. Všichni mi říkají, že dělat v hudebninách je pod mou úroveň.

Terapeutka: Jste ve své práci nespokojen?

Klient: Ne to ne. Baví mě to. Poslouchám co chci a ještě něco vydělám.

Terapeutka: Kdo si myslí, že je to pod vaši úroveň? ... Znamená to, že pracovat v hudebninách je pod úroveň každého člověka? ... Jsou i lidé, kteří si to nemyslí? ... Jsou chvíle, kdy si myslíte, že je to ideální, vám naprosto odpovídající práce? ...

Podobným způsobem se pracuje s všemožnými problémy, ve kterých terapeut cítí, že může být účinné dekonstruovat čili rozložit problém a vžité představy o něm, a posléze jej za pomoci klienta zase vystavět - tentokráte však lépe, komplexněji.

externalizace

Externalizace je opakem internalizace, neboli zvnitřnění. V terapii to znamená, že místo toho, abychom považovali problém za osobní, vnitřní, např. „jsem bezcharakterní“, považujeme tento problém za vnější, za kulturně daný, produkt naší historie, problém sociálně konstruovaný. Stručně řečeno: „člověk není problém, problémem je problém“ (Maggie Carey, Shona Russell, Externalising: Commonly asked questions, 2002, http://www.dulwichcentre.
com.au).

Tento postup se původně užíval u dětí a časem se zjistilo, že může být úlevný a přínosný i pro dospělé. Rozpracoval jej Michael White (viz výše). Představa, že je problém někde venku a ne v nás je pro klienty dosti neobvyklá.

Externalizace se podle Carey, Shona (ib.) provádí mimo jiné těmito způsoby: 1) změníme přídavná jména v podstatná – místo „Jste úzkostný člověk?“ se ptáme: „Jak dlouho vás úzkost ovlivňuje? Co vám tato úzkost o vás prozrazuje?“ 2) personifikací problému – „Jak bys(te) úzkost pojmenoval? ... Jak tě (vás) Úzkostňák jistě dostane? Kdy se to Úzkostňákovi nepovedlo?“

Až je problém externalizován, tak ho prozkoumáváme ze všech možných úhlů a hledáme „jeho“ slabiny, možnosti ovlivnění, kontext, ve kterém se objevuje apod. Když se na sebe nepodíváme jako na nezodpovědné, ale na lidi, kteří jsou teď zrovna pod vlivem nezodpovědnosti, může to pomoci přesunout naši pozornost od problému zpět k celé osobnosti, můžeme pak snáze nalézt síly k překonání nezodpovědného „ďáblíka“. Od problému se můžeme pokusit také rituálně očistit – zbavit „ďábla“ moci nad námi. K tomu bývá účinné si tento problém pojmenovat (personifikovat, viz výše), abychom s ním mohli lépe navázat komunikaci. (V interní knize pro pracovníky linky důvěry psala Bohumila Baštecká o tom, že můžeme takto navázat kontakt i s duchy zemřelých, kteří nás nenechají spát. Není třeba se racionálně zabývat tím, zdali duchové jsou. Důležité je navázat s nimi kontakt a „vysvětlit jim“, ať dají pokoj, uzavřít s nimi smlouvu)

další způsoby práce narativní terapie

NT používá i jiné prostředky, jak s klienty pracovat. Mimo jiné žádá klienty psát si deníky nebo pracuje skupinově. Skupinu například využívá tak, že klient řekne v rámci skupiny svůj příběh. Poté mu tento příběh převyprávějí diváci a nakonec klient opět převypráví svůj příběh na základě své nové zkušenosti. Diváci umožňují klientovi pochopit jeho život jako multipříběhový, mohou mu pomoci učinit jeho příběh komplexnějším a přívětivějším.

Psaní deníků o osobních hlubokých pocitech nám umožňuje v průběhu psaní konstruovat znovu náš příběh. James W. Pennebaker (1991, Writing Your Wrongs, American Health, 10, 1) dokonce experimentálně prokázal, že možnost vypsat se ze svých hlubokých pocitů, myšlenek a traumat měla pozitivní účinek na imunitní systém těchto lidí, oproti kontrolní skupině, kde lidé psali o neosobních záležitostech.

„Cílem terapie není vytvořit příběh, který terapeut považuje za uspokojivý, ale spíše pomoci klientovi začít tvořit vlastní možný životný příběh.“ (Gjuričová, Kubička ib.).