„Kam oko dohlédlo, byli zajatci. Leželi pod stromy, seděli u poloprázdných ranců s tupým výrazem uštvaných zvířat v obličejích, mačkali se v houfy, které hnaly se ke kotlům, od nichž odháněli je ruští vojáci ranami klacků, plazili se po zemi po čtyřech, utrhávajíce řídkou trávu a dávajíce ji do úst se smíšeným výrazem chtivosti, hladu a odporu. Kdo byl den v Dárnici, do své smrti zůstane nejzuřivějším protimilitaristou. (…) Osmdesát i sto lidí umíralo tam denně hladem a vysílením a bezhlavá, idiotská ruská vojenská správa hnala tam zajaté transport za transportem. V lese bylo dvacet i třicet tisíc zajatců a v těch pár kotlích mělo se pro ně uvařit jídlo. Když Švejk prodíral se davem hledaje si místo (…) vynášeli zrovna ven mrtvé; táhli je za nohy, otloukajíce jim hlavy o kořeny borovic jako ras mrchu, a Švejk, hledě na ten obraz kolem sebe, řekl k ruskému vojáku, který jda někam razil si cestu ranami řemenu: „Tady by měly bejt ty hraběnky, co maj v Praze ten spolek pro tejrání zvířat.´“ (Karel Vaněk: Švejk v ruském zajetí a v revoluci)
Přeběhnout od Rakušáků k Rusům? Z deště pod okap! Tak nějak by se snad dal shrnout celý děj románu Švejk v ruském zajetí a v revoluci, jenž napsal Karel Vaněk (1887-1933, spisovatel a žurnalista). Válčící armády jsou všecky stejně blbé, zanechávajíce za sebou stejné strašné následky. „Vona ta válka celá i s těma bitvama, řečma a defilírkama, to všechno stojí za hovno!“ – tak nechal Vaněk promluvit Švejka v závěru svého románu. Poslyšte pasáž, která mi nejvíce utkvěla v paměti. Zajatý Švejk se ocitne ve vězení s ruskými desertéry: „ (…) nabízejíce Švejkovi, aby vykouřil si od nich cigaretu, jako Indiáni nabízejí kalumet míru, doléhali na Švejka: ´Začem pán v katorgu popal? Tože letčík?´ (Zač tě zavřeli? Také aviatik? = uletěl jsi z fronty?) ´Já trpím za to, že jsem nezapřel toho, za něhož jsem bojoval,´ vzdychl v odpověď Švejk. A ruští vězňové, nerozumějíce mu, horlivě souhlasili: ´Nenáda bojovat! Chuj s vojnou! Náčelstvo náda pobít!´ (Netřeba bojovat. Válka je na hovno! Velení je třeba pobít.)“
Karel Vaněk dopsal Haškův rozepsaný čtvrtý díl Pokračování slavného výprasku a pokračoval dvěma vlastními díly. V prvém dojmu to není pro Vaňka srovnání lichotivé. Román Karla Vaňka Švejk v ruském zajetí a v revoluci vyšel v Československu jako pokračování a dokončení Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války naposledy v roce 1949. Například v roce 1946 „kompletní“ román vydalo nakladatelství Synek takto: „Jaroslav Hašek, Karel Vaněk: Osudy dobrého vojáka Švejka, díl I.-VI, tři svazky, 472 + 481 + 475 stran.“ Haškův, respektive Švejkův dvorní ilustrátor Josef Lada ilustroval i Vaňkovo pokračování.
Jaký je Haškův Švejk, poznáš nejlépe, když ho srovnáš s Vaňkovým Švejkem. Vůbec se nedivím, že ve vydavatelské poznámce k prvému pozdějšímu vydání Švejka stojí: „Pokračování ´Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války´, které napsal Karel Vaněk, neotiskujeme z toho prostého důvodu, že to není Švejk (…) Kdo četl i několikrát Haškova Švejka, nemohl se nikdy podruhé prokousat ani deseti stránkami Vaňkova pokračování, plného sprostoty, hulvátsví a nenávisti k lidem.“ (Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Naše vojsko Praha 1953.)
Odsudek Vaňkova díla, psaný v roce 1953, přináší pochopitelně mnoho režimní ideologické podjatosti a zkreslování. Když v roce 1991 konečně Vaňkův Švejk znovu vyšel (v pražském Československém spisovateli), přečetl jsem si nejprve doslov Radko Pytlíka s předchozí citací z roku 1953, kterou jsem chápal jako tehdejší režimní očerňování, a hned jsem se zvědavě pustil do čtení Vaňkova díla. Ouha! Dále než za deset stránek jsem se skutečně nedostal a velmi zklamaně jsem knihu odložil. To opravdu není Švejk! Něco tak plochého a vulgárního jsem nečekal. Oproti Haškovu pojetí psáno zcela bez vtipu a nebýt jmen některých postav, která Vaněk přejal od Haška, nepoznal bych, že se má jednat o pokračování Švejka. Dát takového Švejka nešťastným lidem, jistě by je dovedl k naprostému cynismu anebo by je úplně dorazil.
K četbě Vaňkova Švejka jsem se vrátil na jaře 1992. Byl jsem tehdy v přijímači na vojně, vystavený šikaně a vojenské blbosti vůbec, což jsem nesl velice těžce, a tehdy – věřte nevěřte – mi načas Vaňkův Švejk byl bližší než Haškův. Náhle mne oslovila syrovost takového podání a dějová jednoduchost, sledující jen pohyb Švejkův, bez jakýchkoliv odboček. Knihu jsem četl po malých úsecích, když jsem se občas dostal ze zorného pole mazáků, kouřil jsem k tomu startky bez filtru, měl jsem omlácené nohy od věčného dupání, po baráku se ozýval sprostý řev velitelů družstev a čet a já jsem si pořád ještě nemohl zvyknout na zbytečné nadávky a ponižování. Při úctě k Haškovu mistrovství jsem náhle nepotřeboval jeho satirické flegma, dějinný nadhled, vtip a dějové odbočky. Okolo mne někdo poslouchal punk, někdo vyprávěl zážitky z civilu, někdo se dokonce těšil, jak jednou bude šikanovat stejně vyplašené vojáky, jako je nyní on sám, a já jsem si četl Vaňkova Švejka. Nebýt této shody okolností, nikdy bych mu asi na chuť nepřišel. Vzpomněl jsem si při tom na slova jednoho věčně opilého a životem zklamaného člověka, jenž mi kdysi při rozhovoru o Švejkovi tvrdil, že Haškův Švejk je sice sranda, ale Vaňkův je pravda a nevydává se proto, že autor bez příkras vylíčil mentalitu obyčejného vojáka a ruskou společnost za prvé světové války, a nabádal mne, abych se knihu pokusil získat.
S odstupem třinácti let od prvého nahlédnutí do této knihy, při čemž jsem ji v určitých obdobích zavrhoval, a zase vyzdvihoval, konstatuji, že jsem rád, že vznikla. Jen bych byl proti tomu, kdyby ji někdo chtěl v budoucnu vydávat jako společné dílo s Haškovým Švejkem. U jejího zrodu stálo přání nakladatele Adolfa Synka, aby byl úspěšný román přece jen dokončen. Jenomže dopisovat natolik autorsky osobitý příběh je podobné, jako kdyby někdo někoho požádal o připsání dalších symfonií ke Smetanově Mé vlasti. Karel Vaněk, jenž ve dvacátých letech napsal reportážní knihu z ruského zajetí Charašó, pán, da!, tento úkol přijal a je nutno mu přiznat, že obstál se ctí. Ovšem ne jako pokračovatel v Haškově románě, nýbrž jako autor samostatného příběhu, s vlastním pojetím postav a prostředí, jemuž je Haškův román jen inspirací, nikoliv závazným základem, jak si přál nakladatel. Ani dalšímu nakladatelovu přání, a sice dotáhnout Švejkovy příhody až do ruské revoluce a občanské války podle původního Haškova plánu, Vaněk vlastně nevyhověl. Nehledě na název knihy Švejk v ruském zajetí a v revoluci ukončil Švejkovo ruské putování datem 26. srpna 1917 přesto, že hned nato stručně líčí Švejkův návrat do Prahy v únoru 1920. Období ruských dějin, do nějž spadá 26. srpen 1917, je sice nazýváno obdobím po Březnové revoluci, ale zároveň to bylo období kratičké ruské demokracie za Prozatímní vlády. Avšak většina čtenářů si jistě pod pojmem „ruská revoluce“ představuje především Leninovu Říjnovou revoluci. V případě švejkovské beletrie je to opět nesplněný slib, daný názvem díla. Po kolikáté už?
Jaký je tedy Vaňkův Švejk? Řečeno nejstručněji třemi slovy: jiný než Haškův. Tento Švejk běžně pronáší myšlenky jako „ženská vožralá, svině hotová“, které by Haškův hrdina v takové formě zřejmě nepodával. Vaňkův Švejk rád uvádí příklady ze života, ale jeho vyprávění nabírá těch nejkrajnějších poloh, kdy výjimkou nejsou příběhy o zvracení či kálení, ale ono se takto po dlouhém období ve vypjatém prostředí, kdy jsou vojáci mravně otupělí, opravdu mluví a nikomu z nich to nepřichází divné. Vy, kdo jste byli třeba jen na vojně, vzpomeňte si, jak jste mluvili doma před nástupem, a co jste si mezi sebou běžně říkali po roce stráveném v zeleném.
Při Vaňkovu Švejkovi si člověk uvědomuje, jak vlastně Haškovy postavy mnohdy hovoří a uvažují stylisovaně, ač právě jejich autorovi byly od samého začátku vytýkány vulgarismy. Ani Vaněk se jisté stylisaci přímé řeči neubránil, občas mu do ní problesknou i přechodníky, což se prostým vojákům v poli nestávalo, ale jeho mluva se jistě více blíží tehdejší skutečnosti. Přitom někdy, především v přímé řeči vedlejších postav, dosahuje drásavě přirozené poesie, jako v případě vojáka, jenž zpevňuje cestu přes močál: „Kamaráde, my děláme samý voloviny. (…) Já jsem (…) kolář; kdyby na to pozvali mě, dal bych přes vodu z břehu na břeh tři trámky, na to bych přibil pár polen rozštípnutejch v půli a už by se jelo; ale von náš lajtnant je inžinýr a von na to šel s plánem. (…) Von změřil nachlup, jak ty dřeva musejí bejt dlouhý, pak jsme je museli vosekat na čtyřhranu, potom poslal pro fošny, který přivezli navečer, a pak jsme eště museli u toho můstku z vobou stran dělat zábradlí. My sme, bratře, na tom dělali vod jedenácti hodin dopoledne do tří do rána a celej ten trén stál a von vez chleba! Pak teprv vozy pustil a hned první fůra urazila zábradlí; pak se, jak se zařezávaly kola, udělala před můstkem jáma, a my sme museli zvedat na něj fůry sochory. My tu válku, kamaráde, nevyhrajem; takovej oficír je blbec, já mu to říct nesmím a z domova mu to taky nenapíšou. Vodkuď ty seš? My sme arbeitskompanie vod šestatřicátýho regimentu a takhle si říkáme ´vokrašlovací spolek´“. Uhrančivost poesie přímého vyprávění, jak ji za několik desetiletí přivedou Jiří Kolář a Bohumil Hrabal.
Docela jiná řeč než řeč Haškových postav, není-liž pravda? A jiné líčení prostředí. Sugestivnější, plastičtější, mučivější. Čtu-li Haška, moudře se bavím, sleduji z výše děj a těším se na další pokračování; čtu-li Vaňka, jsem tam a mám strach z budoucnosti. Jdu s nimi, cítím bolest, mokro, sleduji jediný cíl – vyváznout živý a nemám pokdy rozšafně lidově filosofovat. Nad celým bezmála pětisetstránkovým románem jsem se zasmál snad jen jednou. Kdybych dokonale nasákl myšlením románu a jeho řečí, jistě bych se mohl do této doby fysicky přenést a snad bych do ní nějaký čas zapadl.
Vaňkův Švejk se snaží přežít, ale současně co nejméně škodit. Nespoléhá na náhody, nenechává se jimi unášet. Krade (ale neukradne všecko), nadává (ale neuráží), nestřílí (přesvědčí dokonce militantního kadeta Bieglera, aby nevystřelil na ruského vojáka). Tím, co ve svízelných situacích získal ne právě čestnou cestou, může pomoci. Ošetří zraněného Poláka, nasytí vyhladovělého kamaráda Marka, pomůže s domácími pracemi ukrajinské selce a při odchodu ukradne jen slepice pro potřebu přežití. Přitom myslí i na nasycení kadeta Bieglera bez ohledu na to, že se mu za jeho péči v době nemoci odměnil řvaním. Zatím co u Haška Švejk svému okolí pomáhá svým prostým bytím, u Vaňka pomáhá především fysicky, ale jeho často až cynické průpovídky mnoho radosti nepřinášejí. Pouze zraněný Polák, nemocný Biegler či vyhladovělý Marek mohou říci: „Pomohl mi Švejk.“ Švejk pomáhá jednotlivcům, jinak to ani nejde. Pro všechny ostatní je jen jeden z mnoha, jehož vyprávění jsou možná delší než vyprávění ostatních vojáků, ale ničím se od nich neodlišují.
Proměňuje se také nadporučík Lukáš. Vyhledává stále častěji Švejkovu přítomnost, a když se dozví mylnou zprávu, že Švejk je zabit, propadá skutečnému žalu. Stává se dokonce antimilitaristou, přímo v poli! Úsudek o Lukášově proměně si udělejte z následující ukázky: „´Á, pan Švejk,´ ozval se vtom lajtnant Dub, ´kdepak jste se toulal? Já vím, že jste nevystřelil ani patronu. Moc se divím, že neslyším, že Švejk už je u Rusů´. Švejk se naň podíval, chystaje se něco říci, ale obrlajtnant Lukáš ho předešel; ukazuje na Švejkovu kořist, řekl ostře: ´Švejk je statečný voják a navrhnu ho k vyznamenání malou stříbrnou; večer v útoku dobyl ty dvě pušky.´ A obraceje se k Švejkovi, dodal polohlasem: ´Švejku, ty pitomče, kde to bylo ve starém železe, že jsi to sem přitáh?´“
Jenomže jakmile Švejka donese do ruského zajetí splašená kráva, Lukáš a všichni důstojníci rakousko-uherské armády se navždy ztrácejí. A touto událostí také končí díl Pokračování slavného výprasku, který Karel Vaněk dopsal, snaže se zachovat Haškovo pojetí. Dále už je to výhradně Vaňkův Švejk. Švejk, na něhož se hodí mnohá výtka, jež byla neprávem adresována Haškovu Švejkovi. Ale je opravdu co vytýkat?
Vaňkův Švejk, na rozdíl od Haškova pojetí, není vysněná postava. Tento Švejk je zosobnění skutečného průměru tehdejších zajatců. Ne všichni zajatci se stali v zajetí legionáři a z nich ještě méně později volilo „rudou“ cestu jako Hašek. O zajetí, jež by se dalo na „nového“ Švejka se vším všudy aplikovat, Vaněk ve svém pokračování píše: „Člověk-voják, který padl do zajetí, pohřbil se sám zaživa. Státu, jehož byl příslušníkem, již na něm nezáleželo, protože nebylo již možné poroučet mu zabíjet vojáky státu druhého, a státu, jehož armádě se vzdal, na jeho životě nezáleželo také. Zmizel z fronty, kde ohrožoval, pak, vydrží-li do konce, bylo jeho soukromou věcí.“
A nebylo to i takhle? Většina vojáků byli přece obyčejní lidé, které válka vyhnala od jejich rodin a zaměstnání. Copak je možno požadovat hrdinství po každém? A knihy, které popisují hordy udatných bojovníků – obyčejných vojáků, odrážejí pravdivě skutečnost? Vaňkův Švejk je jenom takový voják, nic víc, a přece. Jeho osud a smýšlení Vaněk popsal. A v něm jako by odrazil osudy a smýšlení Většiny s velkým V. Chtějí jenom přežít a vrátit se. V Rakousko-Uhersku mají svůj domov, o politiku se nezajímají, a co je jim do Ruska? Když se rozkřikne, že se blíží konec války, hledají a čistí odznáčky na čepice s iniciálami Františka Josefa I., aby si jako navrátivší zajatci neuřízli ostudu před kamarády, kteří nebyli zajati a bojovali. Když se taková zvěst ukáže jako mylná, dál trudně přežívají těšíce se na domov. V Rusku jsou vystaveni krutým podmínkám, v nichž se snaží přežít, vyhýbají se nuceným pracím a na řeči politických činovníků nedají. Život na Rusi je nezajímá, nechtějí chápat kulturu a myšlení této společnosti. Touží dostat se domů, nic víc. Znovu ta samá otázka: a je to vlastně tak málo? Toť Švejk Karla Vaňka. Takový Švejk je opravdu „jen“ jeden z mnoha, a je to podle všeho Karel Vaněk, jeden z moha rakouských vojáků a potom ruských zajatců. Tento Švejk propadá i smutku a v závěru knihy se nestydí za slzy.
V knize jsou velmi zajímavé pasáže, které ocení zejména ti, kdo vědí něco o Haškových osudech v Rusku a jeho názorech, které tam aktivně prosazoval. Vaňkův Švejk se totiž s těmito názory dostává do polemiky, a zavrhuje je. Vysmívá se článkům v časopise Čechoslovan, které se mu v zajetí dostávají do rukou (Hašek byl redaktorem tohoto časopisu), nepřipojuje se k počátečnímu legionářskému kvasu a opovrhuje proslovy česko-ruských politických agitátorů, mezi nimiž k takovému Švejkovi-Vaňkovi mohl mluvit právě Hašek. Vaňkův Švejk je od začátku až do konce knihy zajatec, který upadl do zajetí omylem, když byl předtím dokonce vyznamenán samotným císařem Karlem za chrabrost. Vysmívá se ruskému revolučnímu dění a pobývá dokonce v zajateckém táboře v Dárnici, kterým prošel i Hašek (sám to v Osudech zmiňuje: „Viděl jsem jednoho zajatého důstojnického sluhu, který od Dubna šel s druhými pěšky až do Dárnice za Kyjevem…“).
Otázka zůstává, proč Vaněk takového Švejka neprovedl také Říjnovou revolucí a událostmi, jež jí bezprostředně předcházely. Myslím si, že se nechtěl dostat pod palbu tehdejší komunistické kritiky dvacátých a třicátých let. Proto napsal, že 26. srpna 1917 se Švejk v Rusku jednoduše ztratil a nejsou o něm žádné zmínky a vzápětí pokračoval Švejkovým návratem do Československa, který je smutný, ironický a v němž se naposledy mihne postava nadporučíka Lukáše, aniž by byl předchozí osud této postavy jakkoliv zmíněn. Tohle je také jistě důvod, proč se Vaňkova kniha ocitla v naprosté nemilosti komunistické kritiky po Únoru a kromě vybraných ukázek v časopise Dikobraz mohla celistvě vyjít až v roce 1991. Nemá smysl spekulovat, jak by se na Vaňkovo dílo díval sám Jaroslav Hašek.
Tím se dostáváme k otázce,
co by se stalo, kdyby Hašek žil o nějakých pět let déle a Švejka opravdu
dopsal. Nepochybuji, že by ho Říjnovou revolucí provedl, a také občanskou
válkou. Nepřímé vodítko tady je: Haškova novela Velitelem města Bugulmy – Komendantom goroda Bugulmy, jež byla po
prvé publikována v lednu až březnu 1921 v deníku Tribuna a je do značné míry autobiografická. Děj novely se odehrává
v roce
Ale jak by to dopadlo? Hašek byl přece z Ruska do Československa vyslán jako revolucionář, který měl v této zemi připravit půdu pro rudou revoluci. To se nestalo, Hašek se samozřejmě dostal do konfliktu s tehdejší československou policií, byl odsouzen v nelevicovém tisku a tehdejší představitelé rodícího se komunistického hnutí mu dostatečně nevyšli vstříc. Pro mě není ani tak tajemný Haškův pobyt v Rusku, jako první měsíce Haškova působení v Československu. Jisté je, že se Hašek brzy ukryl do automystifikačních roušek, jak o tom svědčí mnohé jeho povídky z té doby, jmenujme alespoň Moji zpověď a Idylu z vinárny. Jeden z důvodů, pro leninisty jistě také neodpustitelný, bylo Haškovo podlomené zdraví. Každopádně Hašek z hlediska svého revolučního poslání zklamal. Možná že potom byl rád, že se může na sklonku života před skutečnými leninisty „schovat“ v demokratickém Československu, ačkoliv byl s jeho politickou representací krajně nespokojen.
Zní to možná rouhačsky, ale třeba je dobře – pro literaturu, a dokonce pro Haška –, že svého Švejka nedopsal. Buď by v něm věrně odrazil své komunistické smýšlení v Rusku, anebo by se uchýlil k mystifikaci, což se projevilo třeba právě ve Veliteli města Bugulmy. Tato mystifikace však podle mne není přirozená, ale osobně obranná před… Před čím vlastně? To by nám mohl sdělit jen sám Hašek. V prvém případě by byl komunistický Švejk ještě více a tvrději odmítnut v období do roku 1948. Ale ani potom by jeho osud nemusel být příznivý. Komunistické čistky přicházely jedna za druhou a s nimi také „nová“ hodnocení režimní literatury a komunistického revolučního hnutí, do nějž by Švejk mohl načas zapadnout. Tak či onak by se v určitých komunistických obdobích ocitalo takové dílo na indexu. Do světové literatury by si razilo cestu velmi obtížně. A kdyby Hašek pojal pokračování svého životního díla s notnou dávkou své porevoluční mystifikace, bylo by možná lépe přijato za prvé republiky, ale po Únoru by je stihl stejný osud jako Vaňkův román. Myslím, že z hlediska historické i Haškovy objektivnosti by nám nevyhovovalo ani nyní. A o tom, že se takový vývoj dal do určité míry předpokládat již ve třicátých letech dvacátého století, svědčí Vaňkův čin, vlastně ne-čin, kdy švejkovské pasáže, na něž všichni tolik čekali a jež jsou předmětem akademických debat dodnes, jednoduše nenapsal.
Proto Švejk zůstává nadčasovou universalní postavou-symbolem světové kultury, stejně jako Hamlet či Don Quijote. Toto pojetí representuje Haškův Švejk. A ukázka osobní interpretace takového symbolu je Švejk Vaňkův. Vlastně interpretovaného Švejka v sobě máme všichni, kdo jsme přečetli Haškovo dílo, a kdybychom měli tolik spisovatelského umu a do jisté míry i odvahy, jako měl Karel Vaněk, mohli bychom pokračovat ve švejkovské ohlasové literatuře donekonečna. Každý má svého Švejka, a právě o to Jaroslavu Haškovi šlo. Ve své době stvořil dílo jedinečné, jak po stavební, tak po humoristické stránce. Z předchozích českých literárních děl se mu úhlem pohledu vyrovná snad jen dílo Karla Havlíčka Borovského. A ze světové literatury? Zde se často uvádějí paralely s ruskou satirickou literaturou 19. století. V této souvislosti bývá uváděn nejvíce Čechov, což mi příliš nevyhovuje. Haškovu zvěst vidím především v Gogolovi, v období jeho tvorby, kdy napsal svěží satirické povídky jako třeba Nos a hlavně hru Revisor.
V záhlaví tohoto čísla
pokládá Boris Cvek otázku, zda je (dobrý voják) Švejk opravdu dobrý. Odpovídám
jednoznačně ano. A pokud ne, je to
problém jen nás čtenářů.