Jaroslav Hašek, slavný autor světově proslulé knihy, jež se stala
tematickou výzvou pro šesté číslo Tématu, se narodil třicátého dubna 1883
v Praze a umřel o necelých čtyřicet let později (třetího ledna 1923)
v Lipnici nad Sázavou. Byl synem středoškolského učitele, avšak
s gymnáziem skončil už po kvartě a maturoval později na obchodní akademii.
Potom působil v bance Slavia, cestoval a byl redaktorem anarchistických
časopisů. Oženil se roku
Kromě Osudů dobrého vojáka Švejka
za světové války, jež byly napsány v závěru jeho života, je Hašek autorem
mnoha povídek, humoresek, črt a pamfletů, mystifikací i satir. Některé shrnul
do knižních souborů, z nichž lze zmínit třeba Trampoty pana Tenkráta a Můj
obchod se psy a jiné humoresky. Z Haškova pera pochází i románová
persifláž Dějiny strany mírného pokroku
v mezích zákona, mnoho kabaretních her a také básně.
V tomto článku se chci věnovat Haškovu portrétu, jak nám ho
zprostředkovává jeho korespondence, uveřejněná jako Lidský profil Jaroslava Haška (Československý spisovatel Praha
1979). Srpen v letech
Na Haškovu spisovatelskou činnost vzpomíná Josef Lada (ib.): „Hašek psal snadno a lehce. Na
jeho humoresky bylo opravdu možno si počkat. A mohl psáti kdekoli:
v tramvaji, v hospodě, v kavárně, ať se tam hlučelo sebevíc...
Jednou psal v kavárně Union nějakou humoresku a za šesták si mohl každý
známý host vymysliti jakékoli jméno a Hašek je hned v příští větě použil,
aniž porušil srozumitelnost děje. Když u mne bydlil, psával obyčejně od čtvrté
hodiny odpolední. Sám si to vždy určil, když po jedné hodině přicházel do mé
pracovny lehnout si ještě na otoman... Co bude psát, tím si nikdy hlavu
nelámal. Chvilku seděl nehybně, upíraje oči do čistého papíru, a potom začal
psát. Psal rychle, bez dlouhých intervalů, tím svým čitelným, úhledným
rukopisem, až do šesti hodin, kdy pravidelně už bývala humoreska hotova, a
s ní pak rychle spěchal do některé redakce, aby ji proměnil za bernou
minci.“ Asi málokdo bude tímto Ladovým svědectvím překvapen, zapadá do obrazu,
jaký o Haškovi mají všichni ti, co o něm píší v učebnicích a mluví
v médiích. Ví se o jeho alkoholismu (z kterého neplyne žádný závěr, neboť
mezi alkoholiky jsou lidé všech možných společenských vrstev, nadání, vzdělání
a mravních kvalit), o jeho vysedávání v hospodách a lehkomyslném životě.
Ani Ladovo svědectví o výstřednostech nepřekvapuje (ib.): „Ve svých výstředních nápadech byl Hašek nevyzpytatelný.
Překvapoval jimi spontánně, znenadání, kdy bývaly nejméně očekávány. Šel-li
člověk s Haškem, musil býti připraven, že každou chvilku vyvolá konflikt,
třeba žertovný, pro vážného člověka však přinejmenším nepříjemný...“
Měl neobyčejnou paměť a vášeň pro fakta... o tom čteme třeba z pera Františka
Langra (ib.): „Noviny čítal odzadu,
od inzerátů. Dovedl se zabavit podrobným čtením ceníků, reklamních prospektů a
poučných brožurek o nejrůznějších tématech, o hnojivech, o strojích, o léčivých
bylinách, o chovu prasnic a drůbeže... Teorie, ideje, abstrakta, úvodníky,
úvahy, morálky a křasořečnění pomíjel.“ Hašek byl člověk zabydlený v tom,
co viděl kolem sebe, co mohl kontrétně a reálně prožít, a tady kořenilo celé
jeho chápání světa. V prostředí českého nacionálního
pseudointelektualismu, který překypoval kdejakými „ušlechtilými“ frázemi, to bylo
nesmírně důležité. Stačí si otevřít společenské časopisy z počátku
minulého století, aby člověk pochopil, že právě a pouze to jej uchránilo
efemérní malosti. Ačkoli vůbec nesplňoval dobové představy o vážnosti, byl vážným člověkem, směřujícím
k podstatě věcí a k autentické svébytnosti. Jiří Mahen o tom velmi
výstižně píše Václavu Mengrovi (ib.):
„My měli časem Haška hrozně rádi, poněvadž byl opravdu samý vtip. On možná že
nás neměl rád, poněvadž jsme si hráli na literáty. Jsem o tom přesvědčen. A teď
je ta švanda v tom, že on dělal literaturu daleko inenzévněji než my
všichni, že on byl vlastně literátem a my se zuřivě bránili být jenom
literáty.“
Někdy v přelomu let
Haškovo anarchistické stanovisko probleskuje v dopise z druhého
února 1908, kde nazývá republikánský převrat v Portugalsku, čili vraždu
krále Carlose a následníka trůnu, „zavraždění portugalských tyranů“. Nenávist
k monarchismu je zřejmá, nicméně stojí určitě za zamyšlení, zda není
Haškovi přičítán anarchistický postoj
jen kvůi dobové mentalitě, která pod touto nálepkou spojovala radikální
republikány, syndikalisty, avantgardu a různé varianty socialistů a komunistů.
Zásadní odmítnutí starého (tím spíše katolického) monarchismu by mohlo Haška
klidně spojovat s Masarykem, nikoli nutně s komunisty nebo
syndikalisty. Dne devětadvacátého června 1908 napsal Jarmile dopis, v němž
mimo jiné rozvádí úvahu nad tím, že je zbytečné označovat v dopisech
místa, která políbil, křížky, jak to činil v minulých listech – a při té
příležitosti se označuje za ateistu.
O Haškově hořkém pohledu na svět, odkud pramenil jeho sžíravý humor, nás zpravuje Vilma Warausová (ib.): „Byla to neblahá vlastnost, ta schopnost vidět na všech
stranách lidskou bídu, špatnost a zlobu. Z toho mohl být člověk smutný. A
mohlo se o tom psát sentimentálně. Hašek psal sžíravě. Hlouposti i směšnosti se
dalo smát. A Hašek se smál do alelujá.“ Sžíravost je také, domnívám se, hlavní
rys jeho chef d´oeuvre. Řekl bych, že Hašek byl, pokud byl sám sebou, „jemným,
citlivým člověkem“, jak píše Warausová hned vzápětí, a že díky tomu a díky své
inteligentní poctivosti žil v neustálém sporu se světem staré rakouské
monarchie, v níž bylo všechno prolhané, rozložené a naprosto bez jakéhokoli
oprávněného nároku na niterný respekt. Jestliže všechna vážnost kolem byla pro
něho odpornou fraškou, je pochopitelné, že protestoval
– a že nedokázal brát vážně ony standardy tehdejšího světa, které zajišťovaly
spokojený život etablovaným vrstvám. Co pro něj mohl znamenat podvod, krádež,
cynické žertíky, když skutečná, přímo kolosání špatnost byla něčím normálním,
ba váženým? Nebyl silnou osobností a často se zmítal, ale v císařském
Rakousko-Uhersku byl prostě cizincem,
a na tom se nedalo žádným způsobem nic změnit.
Když získal zaměstnání ve Světě zvířat, pokračovala jeho intenzivní
korespondence s Jarmilou, kterou rodiče poslali za sestrou do Přerova,
stále nabitá milostnými něžnostmi a praktickými starostmi. Šestnáctého srpna
1909 psal Hašek Jarmile o svolení k sňatku, jež obdržel od jejího otce:
„Miloušku, až přijedeš, budeme chodit i před rodiči zavěšeni a budeme si tykat.
Piš, kdy přijedeš, abych Ti mohl přijít na nádraží naproti.“ Třiadvacátého
května roku 1910 byli s Jarmilou konečně sezdáni. Musel ovšem na nátlak ze
strany nevěstiných rodičů opět vstoupit do katolické církve. Po svatbě si
založil kvůli lepší obživě obchod se psy. Jeho sluha sbíral (a kradl) po městě toulavé nebo ztracené
psy, o něž se Hašek pečlivě staral, aby je potom mohl prodat. Jenže jeho způsob
prodávání těchto psů byl spíše vychytralý než čestný. Antonín Bouček (ib.) líčí konec obchodu se psy takto:
„Žaloby se množily... Tu poradil kdosi Haškovi, aby „dělal blázna“, že se mu
nemůže nic stát. Ale Hašek dělal stále pokusy sehnat aspoň něco, protože se mu
tenhle obchod líbil, a potom měl ohledy – na personál. Jednou seděl s inž.
Kúnem u Bernardiho psa na Malé Straně, kde mívali výborná italská vína. Asi o
půlnoci šli k domovu a dobrák Kún, kterému se zdál Hašek „nějaký divný“,
doprovodil jej až na Střelecký ostrov. Pak se vrátil. Hašek vylezl na zábradlí
mostu a díval se do vody. Nejprve šel kolem flegmatik, který si myslil, že mu
není nic po tom, co ten člověk chce udělat. Druhý byl satirik, který Haška
varoval, aby tam neskákal, že je voda studená a špinavá. Třetí muž byl
sangvinik, plný křesťanské lásky. Vrhl se na Haška, tahal ho ze zábradlí a
křičel po patrole. Hašek se s ním serval a patrola odvedla domnělého
zoufalce i milosrdného samaritána na komisařství. Zde „poznali“, že Hašek je
blázen, a poslali pro policejního lékaře, který Haška prohlédl a dával mu různé
otázky, aby poznal, má-li Hašek rozum. Když však mu Hašek na učenou otázku:
„Kolik je šestkát sedm?“ odpověděl: „Osmdesát čtyry“ a na otáku: „Proč slunce
jinde vychází a jinde zapadá?“ řekl: „Protože se země netočí“, poznal, že Hašek
je blázen, a poslal jej do ústavu pro choromyslné. Jeho tchán si oddechl, když
se o tom dověděl, a zaplatil za Haška stravu na měsíc předem. Brzy se začal
Haškův „zdravotní stav lepšit“. Konečně asi za týden chtěli ho lékaři
propustit, ale Hašek se nedal: „Jak to? Vždyť tu mám ještě tři neděle
zaplacenou stravu!“
Z recese založil Stranu
mírného pokroku v mezích zákona; o níž František Gellner napsal (ib.), že je to strana „domáhající se
znovuzavedení otroctví, postátnění domovníků a jiných hluboko zasahujících
reforem...“ I tento šprým je tedy zřejmě sarkasmus. Když Hašek ztratil
zaměstnání, jeho tchán a tchýně učinili rázný pokus oddělit jej od Jarmily, ale
překazilo jim to její těhotenství. Hašek bez životního zabezpečení u manželky a
syna dlouho nevydržel (a mohl
vůbec?), vydav se na „dobrodružné cestování“ po vlasti. Vilma Warausová
popisuje, jak se s ním setkala (ib.):
„Od té doby, co jsem ho viděla ve vršovickém bytě, hodně sešel. Rozchod
s Jarmilou a synem mu jistě nebyl
lhostejný. Přisedl k našemu stolu a ptal se po Jarmile. Řekla jsem, že se
má dobře a chlapeček je hezký, jemu podobný. Na Haškovi bylo patrno rozčilení.
Obvinil Jarmiliny rodiče, že ho se ženou rozvedli a vzali mu syna. Tchán ho
vlastně oklamal. Slíbil, že ho finančně zajistí, a nedodržel slovo. Dostalo se
mi těžkého úkolu hájit starého pána.“ Byl tento krach manželství důsledkem
Haškovy lehkomyslnosti nebo snad alkoholismu? Myslím, že nikoli. Nebyl schopen
adaptovat se v prostředí establishmentu, což mělo své hlubší kořeny, jak
už jsem výše naznačil. Výmluvně o tom píše z odstupu času (rok 1927)
samotná Jarmila Hašková (ib.): „Hašek
měl málo pravých přátel, ale znal sta typů, a tyto typy měly ho za svého
přítele. V tom je poctivost Haškovy práce, že pro své umění sestupoval až
na úroveň lidských typů, aby pochopil jejich vztah k lidem a věcem.
Obětoval sebe, matku, ženu, dítě, přítele – položil všecko, co měl, na oltář
pravdy – a ona se mu za to zjevila taková, jaká je, směšná, mrzácká, bez cetek
a bez závoje.“ Myslím, že slova, která by lépe vystihovala podstatu Haškova
génia i všech problémů, které v životě měl, se nenajdou.
Začátek první světové války se přivedl Haška v únoru 1915 do
Českých Budějovic k jedenadevadesátému pěšímu pluku. Čtyřiadvacátého září se na
frontě nechal zajmout Rusy. Jaroslav Křížek (ib.) o tom píše: „Jaroslava Haška stejně jako většinu mužstva
zastihl útok Rusů ve spánku, zatímco rakouské jednotky přecházely ke zmatenému
ústupu. Hašek se Strašlipkou jen pomalu vylézali ze zákopů a pomalu se
strojili. Na rozkazy, aby si pospíšili, nic nedbali. Podle svědectví
nadporučíka Lukáše a účetního šikovatele Vaňka zůstal Hašek úmyslně pozadu a
vyčkal příchodu Rusů.“ Počátkem října c. a k. policie v Praze vydává na
něj pátrací list, který mj. obsahuje tato důležitá slova (ib.): „...je jako zajatec dlící v Rusku spolupracovníkem
časopisu Čechoslovan, vycházejícího v Kyjevě, jenž sleduje vysloveně
vlastizrádnou tendenci, nepřátelskou monarchii. Články, které píše do tohoto
časopisu, obsahují skutkovou podstatu zločinů vlastizrady a urážky Majestátu.
Hašek je zde veden v evidenci jako anarchista.“ Hašek se dal
k formujícímu se československému vojsku a v říjnu roku 1917 byl
dokonce vyznamenán za vojenské zásluhy. Nicméně už v březnu 1918 se jasně
s armádou rozešel – a v červenci na něj polní soud československého vojska
vydal zatykač. Byl opět obviněn z velezrady
(ib.): „...organizátora českosloven.
rudého vojska v Samaře, obviněného z opakovaného zločinu velezrady na
československém národě.“ Zdá se, že za tím stojí spíše jeho svéhlavost a odpor
k autoritám než přesvědčení. Je ovšem pravda, že se spojil s ruskými
bolševiky a pracoval pro ně. Působil jako fejetonista frontového tisku za
občanské války. Mohl se účastnit aktivního boje proti samoděržaví,
nejobludnější formě monarchismu, to byla šance, kterou nešlo nevyužít.
Bolševici mu dali možnost uplatnění, jež ho bylo hodno: byl členem redakční
rady armádního internacionálního orgánu a mimoto patrně i náčelníkem
politických oddělení národnostních menšin u Páté armády.
O životě Haška v bolševickém molochu toho víme příliš málo, a to
tím spíše, že na tuto etapu jeho života byl zvláště zaměřen komunistický
„výklad“ jeho života. Jestli měl jaký konflikt s bolševiky, bylo
v jejich zájmu vymazat jej z paměti. Zachoval se Haškův dopis ze září
roku 1920 adresovaný člověk, který byl hlavou české sekce zahraničních komunistů.
Obsahem dopisu je Haškovo ubezpečování, že se k bolševikům nepřidal jen
tak, nýbrž že pro ně učinil velký kus práce a že se vážně považuje za
komunistu. Když uvážíme, jaké panovaly v novém bolševickém státě poměry,
pochopíme snadno obsedantní zdůrazňování vlastních zásluh, jímž dopis křečovitě překypuje. Haškovi, stejně
jako komulokli jinému, šlo o krk. Byl
v extrémní situaci a jedinou šancí pro něj bylo vystupovat jako věrný
komunista, který se vší mocí lísá ke své partaji. Ačkoli rudá propaganda za
každou cenu interpretovala Haškův život v SSSR i po návratu do vlasti jako
život přesvědčeného komunisty, zdá se, že je to jen jedna z miliónu jejích
lží. Mohl se neideologický anarchista, který nenáviděl stupiditu a nelidskost
monarchie, cítit mezi bolševiky jako mezi svými? Vždyť bolševismus je jen rudý
carismus. Lze tedy spekulovat, že Hašek prožil v Rusku krušná léta, o
kterých se ostatně bránil hovořit. Tam se nemohl podobně jako
v Rakousko-Uhersku všelijak protloukat ve zjevné opozici vůči režimu
(veřejný příznivec anarchismu) a jako hospodský vypravěč, tulák a vlastně
svobodný člověk. Do vlasti se vrátil zřejmě na žádost českých levičáků a ruští
bolševici jim vyhověli: za úkol dostal připravovat revoluci
v Československu. Ale to právě
neučinil. Jakmile byl doma, vrátil se ke svému dřívějšímu životu. E. A.
Longen popisuje ve svém svědectví dusno, které panovalo mezi Haškem a českými
levičáky (ib.): „„Hašek zúmyslně
nechce o poměrech v Rusku mluvit,“ tiše podotkl ke mně Košvanec.
„Slibovali jsme si, že se něčeho dovíme, ale je patrno, že je dnešní večer
ztracený. Hašek začíná vyvádět jako vyloděný námořník.“ Hrozně se rozdivočel
vlivem požitého alkoholu, neohlížeje se na nikoho, ani na Šuru, kterou
odstrčil, že upadla. Pil a zpíval, pil a nadával. Nadával nám i celému světu.
Nikdy před válkou jsem Haška v takovém stavu neviděl... Pokusil jsem se
zaujmouti Haška hovorem. „Jardo, napiš nám nějakou veselohru pro Revoluční
scénu. Třeba z ruského života. Zaplatím ti dobře.“ „Kdo je revoluční?
Obyčejná hovada jste a nepleťte se do revoluce.“ Prudkou ranou srazil se stolu
sklenice a smál se. „Máte Revoluční třídu, náměstí Revoluce, Revoluční scénu,
ale všem vám tady chybí revoluční duch.““ Jistě jsou tato Haškova slova uvedena
v knize, již v tomto článku používám jako zdroj, uvedena na důkaz
jeho revolučního nadšení, které bylo hořce zklamáno domácími poměry. Tak
primitivní on ale nebyl. Pokud by se v něm skutečně odehrávalo něco
takového, dal by to najevo hlubším a zřejmě sarkastickým způsobem. Ovšem celou
tu dusnou atmosféru a zvláště poslední slova lze vysvětlit sžíravým odporem,
který cítil k bolševikům.
Představa, že by Hašek za Masarykovy republiky ucukl od aktivního
komunismu ze strachu z pronásledování a veřejného pranýřování, je falešná.
Jedenadvacátého března roku 1921 píše civilní strážník František Payer o
Haškovi v úřední zprávě (ib.):
„Útoky na vládu nejsou v nynější době žádnou zvláštností, poněvadž skoro
na všech schůzích, hlavně však komunistických, se útočí na vládu hlavně pana
ministerského předsedy Černého.“ Noviny sice psali o Haškovi po jeho návratu
z Ruska nepříznivě, ale to jej, pokud by byl přesvědčeným komunistou, mělo
spíš ponoukat plněji splynout se svou stranou a angažovat se. Přervat pouta
s „buržoazními“ přáteli a najít si soudruhy mezi rudými. To však neučinil.
Dle úřední zprávy Payerovy byl Hašek „člověk bezcharakterní, který je u té
strany, která mu více platí; taktéž řečnil prý již na shromáždění Armády spásy
a nesl prapor.“ Nebyl tam ani tam, zůstal osamocen – a to, co chtěl říci světu,
vtělil do Osudů dobrého vojáka Švejka za
světové války, které neobsahují ani
stín rudého nátěru.
Hašek se v Rusku údajně oženil s Alexandrou Lvovou (netušíme
vůbec, za jakých okolností se to stalo), kterou si přivezl s sebou do
Československa a nazýval ji Šura.
Protože nebyl rozveden s Jarmilou, tento sňatek, o němž nejsou známy
úřední záznamy, byl z pohledu československých. zákonů neplatný. Hašek byl
proto i žalován za bigamii. Jarmila případný rozvod odmítla a Hašek měl silnou tendenci se k ní a k
svému synovi Richardovi vrátit. Role Šury by se dala snad nazvat
případněji souložnice – a nelze zcela
odmítnout ani možné úvahy o tom, jaké měla kontakty na ruské komunisty, kteří
jí umožnili vycestovat spolu s Haškem. Osobně bych byl pramálo překvapen,
kdyby se někdy ukázalo, že Šura byla
Haškovi v Rusku tak či onak vnucena.
Třetího února 1921 odpovídá Hašek na dopis své ženy Jarmily: „Po tom psaní,
které jsem dostal teprve dnes, poněvadž já chodím do redakce psát fejetony
jedině jednou za týden, slibuji Ti, že budu pořádným člověkem. Bude to první
slib, který splním, a prosím Tě, pomoz mně, máš-li tolik vlivu, abych dostal
někde sebenepatrnější místo. Pití úplně zanechám, což jde velice dobře,
poněvadž na Rusi jsem po celá tři léta, kdy jsem byl ve s lužbách u
bolševiků, ničeho nepil (BC: těžko se ubránit dojmu, že Hašek lže). Nemysli si, že jsem Tě, Jarmilko,
neměl rád. Miluji Tě stále... Jak jsem mohl napsat, že bych rád viděl Tebe i
svého syna, když jsem opravdu tak sešlý a ošumělý jako jeden z rodiny
vagabundů, kteří jsou ale také lidmi.
Neodjížděj z Prahy, Jarmilo! Prosím Tě o schůzku, jestli se za mne
nestydíš... Buď ubezpečena, že miluji svého syna. Obrázek, který jsem nosil
v Rusku, Ti posílám. Tvou fotografii jsem bohužel neměl, a jestli bych ji
byl měl, přivezl bych ji též s sebou. S tím děvčetem jest to strašné
nedorozumění. Poraď mně co dělat.“ Věta o „děvčeti“ se patrně týká Šury. Je
otázka, nakolik lze tento Haškův dopis brát vážně a nakolik je jen dojemnou a
docela vypočítavou hrou na Jarmiliny city. Možná o něm platí obé zároveň. Rozhodně devatenáctého
února Hašek Jarmile zasílá slova, která přinejmenším svědčí proti opravdovosti
jeho vztahu se Šurou: „Vzpomínám tolik mnoho na Tebe a věř mně, že Tě miluji
víc než před naší svatbou. Je to taková krásná pohádka srdce, máj na stará
kolena.“
Další Haškův kontakt s Jarmilou a se synem byl komplikovaný obavou,
že pokud se její rodiče dozvědí, že se s ním opět stýká, propukne u nich
vlna nevole. Zřejmě proto Hašek brzy rezignoval. V srpnu 1921 se
přestěhoval do Lipnice u Světlé nad Sázavou, a to vlivem svého kamaráda malíře
Panušky. Hašek zde pracoval na Švejkovi, jehož vydávání a expedice se ujal
nakladatel Synek. Jeho korespondence se nyní obrací víc k přátelům a je
z ní cítit, že místo ženy po Haškově boku definitivně zaujala Šura (či Šurinka, jak ji teď jmenuje).
V zimě 1922 (šestnáctého ledna) píše: „Posílám Ti svou nejnovější
kolorovanou podobiznu, kde jsem se Šurinkou. Snímek jest velice podařený,
zejména se podařilo fotografovi vystihnout plně naši vzájemnou lásku a
oddanost.“ Dopis je adresováno Josefu Ševcovi. Šestadvacátého září téhož roku
je pod dopisem oznamujícím přátelům, že nově koupený dům je už opraven a také
připraven k nastěhování, podepsán „Jaroslav i Šura“. Dopisy
z poslední doby Haškova života jsou spíše veselé a povrchní, zabývají se
detaily života vezdejšího a nesou pečeť kamarádství uzavřených při alkoholické
zábavě. Objevují se taky velice často zábavné veršovánky, z nichž je ovšem
cítit – jako ze všeho – úpadek mysli. Třetího ledna 1923 zemřel na „ochrnutí
srdce“, jak stanovil v úmrtním protokolu MUDr. L. Novák (ib.).
Jarmila Hašková umřela dvacátého září 1931 ve věku čtyřiačtyřiceti let.
Její manžel pro ni přese všechno znamenal velice mnoho až do konce jejího
života. Myslím, že texty, jež o něm napsala, nejlépe vystihují jeho
genialitu, která v českém prostředí zůstala až dodnes de facto nepochopena.