Jakési intermezzo mezi právě uzavřenou smlouvou a tragédií Markétčinou tvoří dvě odlehčující scény. První z nich, Auerbachův sklep v Lipsku, mí svůj původ v Urfaustovi a zachycuje Goethovy vzpomínky na bohémský život na univerzitě v Lipsku. Druhá scéna, Čarodějnická kuchyně, vznikla roku 1788 na zahradě římské vily Borghese na Goethově italské cestě.

Auerbachův sklep (hospoda) je místem, kde spolu pijí, furiantsky a drze zpívají čtyři kumpáni, jejichž humor je cynicky řízný, svým způsobem povedený i duchaplný. Tak např. jeden z nich zpívá velmi drsnou píseň o lásce. Zpěvným, jarmarečním, krátkým veršem zpívá o kryse, která „pandero si nacpala / tak jako doktor Lutr“. Avšak sežrala také jed, tu jí všechno omrzelo, „jak měla by v těle lásku“. Sborově všichni opakují tento poslední verš. Krysa běhala skákala, soužila se – a po sloce následuje opět sborový refrén. Kuchta, která na ní nalíčila jed, se směje, pochvaluje si, jak krysa trpí; a refrén se opakuje. Brzy po této písni vystoupí Faust a Mefisto, jež kumpáni rozeznají jako cizince, kteří jsou na cestách. Všímají si Mefistova kulhání (má místo jedné nohy kopyto), ten se ovšem snadno přidává k tónu jejich společnosti (v celé jeho řeči je však ironie ďábla, který je přítomen inkognito). Zazpívá kouzelnou furiantskou píseň o bleše a zkritizuje víno, které pijí. Vezme si pak nebozez a navrtá stůl, z nějž teče každému zvláštní druh vinného moku. Faust ale ze společnosti nemá radost. Kumpáni se nakonec s Mefistem pohádají a ten jim ztropí drsný žert. Oba poutníci potom rychle mizí nachávajíce kumpány užaslé nad ďasovou mocí.

V další scéně se Faust s ďáblem ocitají v čarodějnické kuchyni, v níž nad ohněm stojí velký kotel, ze kterého vystupují různé zjevy. U kotle sedí mořská kočka (a s ní mořský kocour s mláďaty) a míchá v něm, aby nepřekypěl. Faust má být jakousi čarodějnicí vyléčen ze svého stavu – když se tomu vzpírá, nabízí mi Mefisto jiný lék, totiž prostý venkovský život. To Faust odmítá. Mefisto s veselou ironií nazývá kočku a kocoura něžnými lokaji. Scéna se začíná rozdvojovat mezi tragédii Faustovu a frašku Mefistovu. Rozhovor mezi Mefistem a zvířaty přejde v skrytou literární a politickou satiru. Doktor mezitím celou dobu stojí před zrcadlem, ve kterém uvidí obraz krásné ženy, nad nímž začne blouznit. Bizarní fraška ďáblova, jenž ostentativně nevěnuje Faustovi pozornost, se mísí s bizarním, šíleným citem Faustovým, který ho spaluje a dusí. Zanedbaný kotel vzkypí a v ten ráz se objeví čarodějnice. Nejdřív si na Mefista troufá, ale brzy v něm pozná svého pána. Ironická fraška pokračuje Mefistovým poukazem na to, že už dávno není Satanášem; to jméno patří prý do bájí, on je teď baronem, má erb, který ho dělá šlechticem. To je podle mého soudu skvělý Goethův postřeh o transformaci vnímání zla v moderním světě a zároveň (o to působivější, že uprostřed frašky a jakoby nic) memento, že i přes názory osvícenců zlo ve světě setrvává i po středověku. Čarodějka se nakonec v magii parodujícím obřadu pustí do uzdravování Fausta, který vypije jakýsi kouzelný nápoj. Mefisto se loučí se s čarodějkou... uvidí se prý na sabatu (odkaz k Valpuržině noci, která se objeví na konci prvního dílu tragédie); pak tiše říká o nápoji, který doktor vypil: „S tou šťávou v těle, každou ženu / budeš mít brzy za Helenu“. Veselé intermezzo je tedy nakonec nabito až hroznou, tvrdou předtuchou Faustovy chlípné lásky k Markétce (krysa, šťáva).

V další scéně jsme náhle svědky, jak se Faust potkává s Markétkou,on jí vtíravě nabízí doprovod, ale je rázně odbyt. Zůstává jako opařený krásou toho „dítěte“. Tak se začíná tragédie Markétčina, která je (kromě pozdějších dvou scén) přejata z Urfausta (kde jsou ovšem některé věci jen načrtnuty). Faust později říká, že Markétce je přes čtrnáct, máme tedy důvod domnívat se, že skutečně byla ještě dítě. Zpočátku se doktor zdá mile romanticky zamilovaný, ale bezohlednost této „lásky“ se ukáže, když Mefistovi říká: „Slyš, tuhle holku mi přivedeš.“ Ďábel se cuká, načež s ním Faust mluví v třetí osobě jako se sluhou a poroučí mu přivést Markétku už dnes v noci. Oba spolu hovoří stejným cynickým tónem. Mefisto nakonec Faustovi slibuje, že ho aspoň dostane do Markétčiny světničky v okamžiku, kdy tam ona nebude. Hned se ocitáme v následující scéně. Markétka sama ve světnici plete a váže si copy, přemýšlí přitom nad tím neznámým (Faustem), kterého dnes potkala u kostela. Goethe mistrně vystihuje naivní zaujetí mladé dívky, ve které se probouzí žena, dívky snad poprvé zaujaté mužem. Její podvědomá náklonnost jí napovídá, že Faust je určitě urozený a ušlechtilý. Když Markétka odejde, objeví se dva oba – čenichající Mefisto (který se občas projevuje zvířecími rysy) je odehnán a Faust propadá romantické extázi (mění se i charakter dosud prozaického verše).

V celé jeho řeči slyšíme rušivý falešný, ne-li zvrácený tón. Přechází až k infantilitě; o kusu nábytku totiž říká: „snad viděl děvčátko, mou milenku, / když Ježíšek jí přines panenku, / nad děda zvadlou dlaň se nakláněti“. Tato iluze milenky spojená s iluzí dítěte a iluzivním, až infantilním rodinným štěstím, to od drzého chlípníka zní téměř jako šílenost. „Sen lásky“ přece jen však Fausta očisťuje, ten si uvědomuje, že je zločinec, prodělává novou schizofrenickou konverzi, a když s Mefistem prchá před přicházející Markétkou, nechce se už nikdy vrátit zpět. Markétka přichází s úzkostným pocitem, ale pomáhá si (když se svléká) zpěvem balady o králi v Thule (kterou, prostou a dojemnou jak veršem, tak příběhem, složil Goethe v roku 1774). Ve skříni, kam si chce uložit šaty, nalézá skříňku se skvosty, kterou tam nechal Mefisto, aniž by mu v tom Faust zabraňoval (tak „upřímná“ byla jeho konverze). Zdravá jednoduchost Markétčina se projevuje skvěle, když truhlu otevře a zvolá: „Co je to? Jéjej! Pánbůh s náma, / co živa jsem to neviděla.“ Nedá jí to, vždyť je žena, a vyšnoří se klenoty a stoupne si před zrcadlo. Shledává se teprve teď krásnou, mládí a krása jsou prý nic, když člověk není bohatý; a tak se znovu uplatňuje pravidlo, že člověk chce to, co právě nemá.

V další scéně potkáváme Mefista a Fausta na procházce. Ďábel se velice hněvá, Goethe ovšem zachovává humorný nadhled. Mefisto říká: „Já k čertu bych se poslal hned, / jen kdybych čertem nebyl sám.“ Co ho rozzuřilo? Šperky, které nechal Markétce, její matka darovala církvi! Mefisto s úžasnou, veselou ironií líčí Markétčino „nadšení“ z matčina nápadu. Ironie začíná bodat, když se obrací v satiru proti církevnické touze po majetku. Faust Mefista pověří, aby sehnal jiný, lepší dar pro Markétku – a oba odcházejí. Také následující scéna, která se odehrává u Markétčiny sousedky, paní Marty, je veselá, má sachsovský tón. Marta si Markétce stěžuje, že její muž odjel do ciziny a že se dlouho nevrací, a div ho neopláče... ale pak se ukazuje, že by byla ráda, kdyby jeho smrt byla úředně potvrzena (aby si mohla vzít jiného). Markétka se sousedce svěřuje, že objevila novou truhlu s drahokamy, na což vychytralá paní Marta reaguje zákazem říkat o tom Markétčině matce. Když se Markétka zdobí (Marta ji nazývá šťastným stvořením – zde je tragický kontrast s budoucím vývojem děje), vstoupí Mefisto, který se s Martou už zná. Lichotí Markétce a Martě jenom tak mimochodem, dokonce v třetí osobě, sdělí, že její muž je mrtev. Na Martin žal (jistě ne zcela opravdový) odpovídá Mefisto zároveň cynicky i pravdivě: „S veselím bol, bol s veselím se spíná.“ On dobře věděl, co se děje v Martě! Marta naléhá na to, aby jí vylíčil poslední chvíle jejího muže, a všechno se mění ve frašku, když ďas s brilantní znalostí světa spřádá ironický a dvojsmyslů plný příběh. Nakonec Martě sdělí, že její muž své jmění prošustroval s „krásnou slečnou“ a radí ji s cizelovaným cynismem: „cudný růček bych protruchlil, / však po mužíčku bych se novém sháněl už.“ Marta s neupřímnou něhou chválí prvního muže, ale Mefisto jí opatrně nabízí ruku, aby tak ukázal čertovskou lekci svádění, dovršení a uvolnění zla, které v Martě bylo už od počátku. Prorocky naznačuje Markétce, aby se nad tím zamyslela, ta ale vůbec nemůže něco takového chápat. Na závěr si Mefisto domluví schůzku s ní i s Martou večer na Martině zahradě.

Když potom potká (v další scéně) Fausta na ulici, naznačuje mu, že Markétka už bude jeho – o Martě mluví takto: „Toť ženská, jež si s tím rady ví: / jak cikánka se vyzná v kuplířství.“ Mefisto ovšem po Faustovi chce, aby Martě potvrdil, že její muž je mrtev, čemuž se Faust vzpírá, neboť vše, co říkal Mefisto Martě, je bajka. Ďábel dává Faustovi, který nechce lhát, krásnou lekci: nejprve mu říká, že lhal přece už o bohu, o světě, o nitru, když si v tom hrál na soudce (zřejmě nejen jako učitel na univerzitě, ale i ve svých extázích). Pak přidává, že bude lhát lichotkami a přísahami za chvíli i Markétce. Tohle je jedna z vrcholných rolí Mefista: varuje, ba přímo nutí svou oběť, aby prozřela, přece ji však tím snad ještě víc odzbrojuje. Faust po krátké protestní extázi Mefistovi dost neurčitě dává za pravdu a scéna se končí. Je to jedna z nejlepších scén tragédie. Mísí se v ní ďáblova ledová logika a vtip, Faustovo těkání a zbloudění s těžkým tónem ryzího zla, prolhanosti a shnilosti člověka.

Ve scéně na zahradě vystoupí na jeviště Markétka zavěšená do Fausta a Marta zavěšená do Mefista. Markétku zastihujeme uprostřed hovoru, jak nejprve mluví poněkud nepřesvědčivě nad svou psychologii, ale po Faustově lichotce se vrací k odzbrojující prostotě. Hned na začátku se Goethovi podařilo udat tón propastného nepoměru Fausta a Markétky. On říká: „Tvé jedno oko, jediný tvůj hled / víc pobaví mne než celý moudrý svět.“ Nato jí políbí ruku, což ona okomentuje s až snižující naivitou v kostrbatých verších. Nechápe, že se Faustovi chce tu mozolnatou, hrubou ruku líbat. Zatím Marta loví Mefista. Když Faust s Markétkou opět vystoupí do popředí, Markétka se pokouší zjistit, jak hluboký vztah k ní Faust má – on odpovídá vznešenými frázemi, které ona neposlouchá, nýbrž její myšlenky se obírají vztahem k němu. Zdá se, že k Faustovi získala důvěru a probudil se v ní cit. Líčí prostou, vcelku průměrnou domácnost, v níž žije – a také svůj život: zůstala jen s matkou a starším bratrem, otec umřel, starala se sama o matčino dítě, které ovšem nakonec umřelo. Markétka je tedy prostá (až dětinsky), ale není povrchní, její život je pohnutý a její přístup k němu svědčí o velké čistotě a bohatství její duše. Mefisto si dále chvíli pohrává s Martou, a pak opět vystoupí dva – milenci? Faust Markétce už tyká... vyzná jí lásku, nato ona utrhne kopretinu a otrhává její lístky. Šeptá si: má mě rád, nemá mě rád, má mě… Loterie ukáže: má! Faust unesen tím okamžikem vezme Markétku za ruce, ale ona z nich cítí mrazení. Více než předtuchu za tím vidím náhlé vychýlení vnitřního kyvadla duše z polohy příchylnosti, kde dosáhlo maxima, do polohy nedůvěry, pocitu, že dělá to, co by ve svém věku, tak sama atd. vůbec dělat neměla. Faust v nové extázi chválí vzájemné odevzdání, nazývá ho rozkoší věčnou a brání se myšlence, že by mohla někdy skončit: „Věčná! – Neb konec, to by bylo zoufalství.“ Markétka mu stiskne ruce a vytrhne se mu.

Scéna končí cynickou rozmluvou Mefista a Marty, poté se v další scéně stáváme svědky toho, jak Markétka vběhla do besídky, kde škádlí Fausta; když k ní přijde, vyzná mu lásku. Doktor asi tomu, co prožíval, uvěřil, jenže v té chvíli se objevuje Mefisto. Na otázku Markétčinu nazývá sám sebe přítelem, ale Faust ho osloví zvoláním: zvíře! Možná by mohl dívku ten tón vystrašit, vždyť je v něm celé rozptýlení čistého snu v bahně ďáblově, který ho (ten sen) sesnoval. Jenže Markétka je klidná, a když Faust a Mefisto odejdou, končí scénu obdivnými slovy k Faustovi a slovy vlastního podceňování – a konečně i tímto: „nechápu, co na mně má!“ Měla by Markétka být Mefistem polekána víc? Možná, že tím autor chtěl jen více zdůraznit, že celý rozměr zla a uvědomění si chtíče (i vlastního) je jí cizí.

V lese se slují se ocitáme v následující scéně, která začíná Faustovým monologem, složeným v Římě roku 1788 – stejně to platí pro vystoupení Mefista a jejich dialog až na závěrečnou část scény, která pochází z Urfausta. Úvodní monolog je ve vznešeném tónu, ale zní upřímně. Vystihuje Goethův estetický panteismus; Faust se obrací s vyrovnanou pokorou k duchu země, jenž se mu kdysi zjevil a zas ztratil. Vizi tímto duchem prodchnuté, esteticky prožité přírody, duchem, který člověku ukazuje jeho sama, tuto vizi střídá trpký, opravdový bol nad společenstvím Mefistovým, který Fausta žene od rozkoše do žádosti a od něhož se už Faust nedokáže odloučit. Faustova touha po stále novém, stále vzrušujícím se tedy spřáhla s ďasem a Faust ztrácí víc a víc jistotu ztotožnění se s ní. Když se objevuje Mefisto, ironicky komentuje doktorovo „poustevničení“. Ďas se cítí silný, cynicky doktora kárá, navádí ho k návratu k původní choutce získat Markétku – také se vysmívá jeho vznešeným vizím a naznačuje, že stejně končívají sexem. Krutý cynismus se přitvrzuje Mefistovým výsměchem dívčinu citu a označením Markétky za prodejnou ženu. Ačkoli ďábel nezmínil ani jednou její krásu, nýbrž mluvil hlavně o projevech jejího citu, Faust se marně vzpíná tím buzené tělesné žádosti. Vrchol krutosti (a zároveň vyslovení strašné pravdy) je Mefistofelova odpověď na doktorem vyjádřenou závist, kterou cítí vůči krucifixu, který ona líbala. Ďas odpovídá: „Já, milý brachu, záviděl ti zase / pár dvojčat, jenž se pod růžemi pase“ (zjevná narážka na interrupci). Doktor dává najevo jen slabé rozhořčení, místo toho pateticky mluví a) o tom, jak rozkoš s Markétkou je lepší než ráj, b) přirovnává se k netvoru a psanci, c) dává najevo svou rezignaci tím, když říká, že prý peklo chtělo jej i Markétku, ať tedy ona zemře s ním. To ironicky komentuje Mefisto tím, že ve Faustovi rozeznává ďábelský princip, a vysmívá se jemu lhanému patosu: „když brečí ďábel, kozel vzít mne může!“

Najednou se ale dostáváme do Markétčiny světnice (scéna z Urfausta), v níž Markétka zpívá sama u kolovrátku truchlivě znějící milostnou píseň, která končí pološíleným vyjádřením touhy líbat Fausta a skrze jeho polibky zemřít. Následující scéna (opět z Urfausta) líčí Faustovo a Markétčino setkání na Martině zahradě. Tématem rozhovoru je náboženství. Markétku přes lásku a úctu k doktorovi přece jen znepokojuje tušení Faustovy neúcty ke křesťanství. Faust si nepomůže ani osvícenským ujištěním, že nechce nikomu brát jeho víru, tedy ani Markétce ne. Pro ni je, jak se zdá, problém nikoli v toleranci druhého, ale v nejistotě ohledně Fausta vůbec. Faust začíná při výkladu své víry tím, že Bůh je natolik transcendentní, že ho sotva někdo může nazvat jménem – že v něj sotva někdo může věřit, protože (zdá se z Faustova výkladu) nemůže nijak vědět, v co věří. Odtud se přechází ke konkrétnímu spojení Boha s estetickými prožitky krásy (pro Goetha typický estetický panteismus). Ale z Faustova vyznání, že nemá pro estetický prožitek absolutna jméno, se hned v následujícím verši přechází (pochopitelně!) do nihilismu: „Je všechno, vše jen cit, / jméno jen zvuk a dým…“ Markétka přes svou naivitu naprosto jistě poznává, že její milý není křesťan a také že jeho společník, ďas, je odporný. Patrně se od posledního setkání s Faustem v dívce něco událo; říká, že jí nikdy, co je živa, nic nedalo takovou ránu „jako ten člověk s tou tváří dvojí“. Nastává delší výměna názorů, v níž se Markétka snaží Mefista a Fausta oddělit od sebe, jenže doktor odpovídá lehce a protřele z výšin člověka, který ďasu už podlehl. I přesto by milence ráda uvítala v noci u sebe, avšak bojí se matky – a proto jí doktor dává elixír, po kterém má matka usnout. Když Markétka odejde, vstoupí ďábel, který se obrací k Faustovi takto: „To vyžle! Už je pryč?“ Vyká mu, mluví o tom, že je dobře, že se nedal od Markétky katechizovat – a když se Faust snaží obhájit Markétčinu víru, ďas se mu vysměje s radostí nad tím, co se stane tuto noc (Markétka bude svedena... a nejen to!). Goethovi se až otřesně dobře podařilo vystihnout a) Markétčin pád jako cosi mnohem silnějšího, než je ona sama, jako vývoj řízený těmi jejími pudy a těmi složitými proměnami charakteru člověka (puberta), které ona naprosto nechápe – b) ukázal také Faustovu drásající bezmoc proti Mefistofelovi říkajícímu pravdu. Všechno velkohubé doktorovo vznešeno odkrývá Mefisto jako páchnoucí, rozkladnou lež Faustovy touhy uniknout před sebou a před střízlivou pravdou.

Následující dvě krásné a velmi sugestivní scény pocházejí z Urfausta a vystihují Markétčinu náladu po „vykonaném hříchu“. V první se Markétka setkává u kašny se svou známou Lízou. Ta ji oslovuje (patrně uprostřed rozhovoru): „Tak o Barušce jsi neslyšela?“ A se závistivou nenávistí ke zmíněné ženě líčí to, jak se spustila a že je těhotná. Na Markétku to velmi působí, cítí nad neštěstím těhotné lítost (v oné době byla zvláště silná společenská represe vůči svobodným matkám) – ale Líza tvrdí, že ji neštěstí stihlo oprávněně za všechny ty rozkoše, za ty večery s milencem, které Líza musela strávit u přeslice. Markétka vyslovuje slabou naději, že si přece Bářin milenec Báru vezme, ale Líza tomu nevěří – a i kdyby, říká, přece se hoši (jak bylo asi zvykem) Báře pomstí o svatbě nějakou ostudou. Když Líza odejde, Markétka si uvědomí, že dřív byla podobná – a teď i ona byla zvábena hříchem, něčím, co bylo „tak dobré“ a „tak milé“. Markétku pak (druhá scéna) potkáváme na městském valu před obrazem Panny Marie. Nepravidelnými, bolestnými verši se Markétka ve strachu a v pokání s vroucí vírou modlí za smilování (tj. ať není těhotná). Líza v předchozí scéně naznačila osud svobodné matky v tehdejší nesmyslně kruté společnosti: bude se krčit u chrámu, až ji (nakonec) dají do žíněné košile, což by mohlo znamenat buď vězení nebo klášter. V každém případě zničený život ve všeobecném opovržení.

Náhle se však (ve scéně, kterou známe až z vydání z roku 1808) ocitáme v noci před Markétčiným domem, kde se objeví voják Valentin, bratr Markétky. Vystupuje s drsnou vojenskou písní o tom, jak se kdysi chlubil svou sestrou před kamarády – a nyní musí poslouchat, jak nad ní ohrnují nos. Bratr, který je patrně přesvědčen o Markétčině vině, uvidí Fausta a Mefista a napadne ho, že by jeden z nich mohl být ten, kdo jeho sestru svedl. Chce se pomstít. Faust přichází s romantickými verši o černé předtuše, jež Mefisto komentuje tím, že se přirovnává k vilné kočičce, „jež mezi komíny se províjí / a zticha tiskne podél zdi.“ Přitom upozorňuje na blížící se (pozítří) Valpuržinu noc. Začne pak zpívat k citeře podivnou píseň, která má být sžíravou a nelidsky krutou ironií na Markétčin stav – Valentin se bez váhání obrátí proti Mefistovi, který rozlomil furiantsky citeru vedví. V nastalé bitvě Mefisto vede Fausta a snad i Faustovu ruku, která zkušeného vojáka zabíjí. Po ďasově chladném komentáři („Mamlas! Už ji má!“) oba utíkají, a to právě v době, kdy se Marta, Markétka a lid vyhrnou ven. Markétka cítí velký žal, ale bratr ji nazývá běhnou, nevěří její čistotě, která se přitom projevuje v jejím bolu. V neforemných, didaktických verších Valentin drsně (svým způsobem ho k tomu trochu opravňuje to, že umírá) vysvětluje Markétce hloubku hříchu, do které klesla, a hlavně společenské represe, které ji čekají. Cítíme ovšem, že tím Valentin snad i týrá sám sebe. Jeho dlouhá řeč končí slovy: „I budeš-li do nebes přijata – / zde na zemi buď proklata!“ Umírající voják je těsně před svou smrtí přesvědčen, že Markétka zadala své poctivosti. O bolesti, která pramení z takovýchto slov, dívka říká, že je to pekelná trýzeň.

V další scéně (z Urfausta) se ocitáme s Markétkou na bohoslužbě v chrámu. Hrají varhany, zní zpěv, Markétka je v houfu lidí a za ní stojí zlý duch, nikoli Mefisto, ale její špatné svědomí. Do scény vstupujeme skrze jeho řeč k Markétce – nejprve jí něžně připomíná krásu nevinnosti jejího dětství, jenže pak se tón spíše ještě zintimní a překlopí v hrůzu. Duch naznačuje, že Markétčina matka je mrtvá (zabil ji lektvar, který jí byl podán v tu noc, kdy byli Faust a Markétka spolu) a že pod jejím, Markétčiným, srdcem se hýbe tvor, „jenž děsí tebe i sebe / svým bytím a hrůzou tuch“. Do toho zazpívá sbor Dies irae a zlý duch dívce připomíná pomstu Boží – a pokračuje strašná, zesilující se spirála písně sboru (s textem z requiem; možná je toto requiem vlastně zádušní mše za Markétčinu matku) spolu s Markétčinou snahou vzpamatovat se a zlého ducha, který ji znovu sráží na dno (a pomoci sboru). Nakonec dívka omdlí. Domnívám se, že zlý duch i sbor zde mají zastupovat především Boha veřejného mínění, tedy odpuzující karikaturu Boha – a že Goethe ostře ťal do takového pojetí víry

Základem pro další scénu, jejíž rozvrh vznikl roku 1797 a která byla vypracována v roce 1799 a v letech následujících (přičemž v konečném znění Fausta je jen fragment původního záměru), je prostonárodní vyprávění o noci, za které se čarodějnice scházejí dohromady s čerty a jejich knížetem satanem. Valpuržina noc (noc na prvního května, pohoří Harc, vrchol Brockenu) je se svým dějem patrně podobenství Faustova svádění dalších a dalších žen, jeho upadnutí (Mefistem dirigovaného) do neuspokojující divoké smyslnosti. Markétčin osud není rozveden, potkáváme ji teprve později ve vězení jako dvojnásobnou vražedkyni. Faust jí tedy v její situaci opustil a užíval si smyslných rozkoší, čímž se bortí všechny iluze, jež jsme o něm dosud ještě mohli mít. Propadnutí ďáblu tak dosahuje vrcholu.

Oproti hrozné scéně v chrámu se nyní ocitáme v jarním horském lese; Mefisto a Faust si nechávají svítit bludičkou. Tito tři střídavě zpívají kouzelnou lidově znějící písničku, která vytváří severskou iluzi lesa plného pohádkových bytostí, spíš bizarních, než strašných, což ukazují např. tyto verše: „Vejří vejr a sůva houká, / strejček sýček na to kouká…“. Mefisto ukazuje Faustovi v hoře žhnoucí Mamon (bohatství země?). Faustovo nadšení a celý dojem hraničí s alchymistickou mystikou, která pohádku začleňuje do zvláštní logiky země, v níž její bohatství a její síly jsou jaksi blíže ďáblu než Bohu, ačkoli jsou obecně využitelné pro dobro. Faust v hlubinách jícnu vidí „červánkovitý matný jas“, svítící plyny, magické hry ohně. Brzy poté se rozehřmí meluzína, Mefisto nabádá doktora, ať se chytí skály, vzlétnou „půlnoční ptáci“, padají stromy – a objeví se sbor čarodějek s vulgární, lidově rytmickou písní. Jednotlivé hlasy přilétajících bab se fragmentárně střídají, až sbor přejde do cynické narážky na Markétčinu tragédii: „Babka se šťouchla koštětem. / Mámě puk břich a škvrně v něm.“ Spolu s tímto příchodem nízkosti se ovšem prohlubuje přírodní magická atmosféra. Suverénní Mefisto provádí Fausta žoviálně a s vulgární duchaplností orgiemi čarodějnic. Goethe vše líčí náznakovitě, takže se neocitáme před knihou v knize (jako v druhém dílu Fausta), nýbrž neztrácíme kontakt s původním dějem, s Markétčinou tragédií. Ta se vyvíjí vyhrocovaným protikladem mezi dvojicí Mefisto-Faust a situací svedené dívky. Mefisto bizarně „očenichán“ a poznán slimákem rezignuje být na slavnosti inkognito a skrývat svou čertovskou podobu (kopyto). Náhle se obrací k představitelům světa sedícím kolem ohně: generálovi, ministrovi, měšťákovi a umělci. Všichni si stěžují na stav světa, což ďas uzavře touto moudrostí: když je mně zle, pak celý svět se mi zdá na dně.

Následuji náznaky smyslných orgií, Faust potkává Lilitu, údajnou první ženu Adama v ráji, ženu nebezpečné krásy. Pak tančí s mladicí, ta ho svádí, což Mefisto komentuje při svém tanci se staruchou takto: zdál se mu sen o vykotlaném stromě a „ta díra jeho ohromná, / to velká byla rozkoš má.“ V takových momentech dosahuje Goethův sarkasmus síly Villonovy nebo Burroughsovy. Pak se do děje dostává karikatura povrchního osvícence (patrně útok na soudobého berlínského rozumáře Nicolaiho). Faust přestal tančit s kráskou, z úst jí totiž vylezla červená myška – a pak má vizi Markétky jdoucí v okovech. Mefisto uklidňuje otřeseného Fausta a obratně ho svádí zpět k orgiím. Zlo se tu neukazuje v nějaké nezřízené brutalitě, naopak v chytré sebestřednosti, která dovede člověku lichotit. Nedá se říci, že by se Mefistovi podařilo doktora zcela získat na svou stranu. Scéna končí uvedením satirické mezihry (z roku 1797) ve stylu „hry ve hře“ z Shakespearova Snu noci svatojánské – na analogii s tímto dramatem poukazuje už název scény.

Shledáváme se se shakespearovskými postavami Titanie, Oberona, Puka a Ariela. Scéna začíná oslavou zmoudřelého, starého manželství, jež se opět konsoliduje po neshodách a odloučení. Titanie & Oberon se zase scházejí. Goethe zde zachází se sborem jako na opeře – udává předznamenání tutti, fortissimo a vkládá mu do úst nevinné, dětské verše, typické pro veselou a čistou atmosféru Snu noci svatojánské: „Komáři a čmeláci / s kmotřenci a strýci, / cvrčci v trávě, žabáci, / to jsou hudebníci.“ Pak vystupují různé postavy (zvědavý cestující, severský umělec, matróna, jeřáb, dítě světa, dogmatik atd.), každá se čtyřverším, v satirickém kaleidoskopu. Satira je ovšem jemná a spíše rozpustilá, takže čistou atmosféru snu nekalí. Konečně pianissimo orchestr uzavírá scénu nádhernou iluzí mizejícího snu: „Letí mrak, šlář mlh je hnán, / zář shora skví se v rose. / V listí váha, v síti van, / a všechno rozprchlo se.“ Nabízí se otázka, proč Goethe Sen Valpuržiny noci vůbec napsal. Je to jistě krásná ukázka jeho smyslu pro veselou hravost (příbuzného Shakespearovi), ovšem v kontextu Fausta jde nejspíše o předznamenání druhého dílu – jako by se původní děj Markétčiny tragédie nyní štěpil a) do reálného průběhu, který pokračuje v dalších scénách až do hrůzného vyvrcholení, b) do snu, úniku z reality, který dá povstat v druhém dílu, po konci Markétčiny tragédie, spektakulóznímu světu, jehož centrem je iluze iluzí, mýtická Helena.

Další scéna nás přivádí do ponurého dne, na pusté pole. Pochází z Urfausta a je to jediná scéna z celé konečné verze dramatu, která je v próze. Doktor lituje Markétku jako zbloudilou a chycenou, pro její zločin uvrženou do žaláře – a obrací se s hněvem na Mefista, který mu to prý tajil v průběhu „nechutných radovánek“. Faustova lítost a rozhořčení jsou ovšem alibistické, spíše je to gesto, snaží se nějak stylizovat, avšak pevný vzdor zlu, které přece na prvním místě on způsobil, postrádám. Mefisto je proto znovu jen věrnou ozvěnou tvrdé pravdy o Faustovi, když odpovídá: „Však ona není první!“ Vrací tím Fausta k tomu základnímu faktu, že Markétku svedl, a to ještě za pomoci ďábla (toho ďábla, který se právě ozval). Až rétoricky a extaticky rozhněvaný Faust Mefistovi nadává a cítí se jaksi nad ním. Má se prý proměnit zpátky v psa, je červ atd. Ovšem nepochopil smysl Mefistovy repliky, myslí si, že Mefisto mluví o tom, že obecně je více dívek, které takto padnou, a že mává rukou nad osudem jediné ve jménu osudu tisíců. Faust hájí svůj důvod k hlubokému zármutku nad byť jediným, konkrétním osudem, aniž by si ve své patetičnosti pravdivého a dobrého uvědomil, že on ho zničil. Mefisto ho vrací opět do tvrdé reality: „Proč se s námi spolčuješ, nevydržíš-li s námi až do konce?“ A když se Faust spíše jen symbolicky obrací na dobrého ducha země (ze začátku hry) a když hrozí Mefistovi prokletím, pokud Markétku nezachrání – Mefisto mu explicitně připomene, že to on, Faust, ji uvrhl do zkázy. V doktorovi se tak zburcovalo to dobré, co v něm ještě zbylo, a přes Mefistovo zastrašování chce okamžitě vidět Markétku a pomoci jí. Faust a ďábel se ve svém letu vzduchem ocitají v další scéně nad nočním popravištěm. Krátce si všimnou čarodějnic – a už jsou s novou scénou v Markétčině žaláři. Letmý motiv popraviště a čarodějnic je umným pendantem ke scéně v žaláři.

Mefisto uspal žalářníka; Faust vystupuje na jeviště se svazkem klíčů a svítilnou. Stojí u železných dvířek. Poměrně patetickými verši vyjadřuje svůj děs a povzbuzuje se k činu. Z čeho má strach? Nejspíše z Markétky, z pohledu na ni. A touha celou katastrofu nějak vyhladit, nevidět, dává tón veršům, ve kterých Faust říká, že Markétka zhřešila jen dobrotou. Vytváří tím sám pro sebe představu, že Markétka zhřešila tím, že podlehla jeho svádění, což skutečně lze považovat spíše za její naivitu a dobrotu, nikoli za zlý úmysl. Tím pomíjí skutečné zlo, které on vnesl do děje hned od začátku – zlo svůdcovství a v jeho důsledku zlo zabití matky Markétčiny, zavraždění bratra Valentina, konečně pak zavraždění jejich dítěte. Celý tento rozměr se ozývá v šíleném zpěvu, jenž se ozve za dvířky: „Má matka, ta běhna, / zabila mě, / můj otec, ten zloděj, / ten pojedl mě!“ Vcházejícího Fausta Markétka nepoznává, má ho za kata. Její omyl, jenž zároveň vystihuje skutečnost, je svou magickou hrůzností velikým svědectvím o dramatiku mistru. Faust se snaží rozevřít řetězy, které Markétku poutají, a ona ho, šílená, prosí o smilování... chce aspoň den, poukazuje na své mládí, mluví o tom, že ji zahubila její krása, a jejími myšlenkami se mihne reminiscence dávného přítele – aniž ovšem Fausta poznává. Šílená Markétka chce napojit své dítě, které prý celovala celou noc: „oni mi je vzali, neb zlí jsou moc; / teď říkají, že jsem je utratila“. Goethovy verše v této scéně nabývají obdivuhodné plastičnosti a kopírují emoci co nejvěrněji, čímž nás hlouběji vtahují do děje. Faust se před Markétkou vrhá na zem, ona to však chápe jako pokleknutí k modlitbě ke všem svatým. Teprve když doktor hlasitě zavolá její jméno (a jakým asi hlasem?), poznává odsouzená svého přítele. Když vyskočí, spadnou z ní okovy, ihned chce Faustovi běžet do náruče, ale Fausta samotného nepoznává. Když jí řekne, že on je Faust, roztržitě ho identifikuje, a řekli bychom, že je zachráněna. Ona sama si to myslí.

Jenže tu nabývá děj zvláštního obratu. Markétka zapomíná na věznici a intenzivně po Faustovi chce projevy lásky – sama ho začne líbat, jeho ústa ji však zebou, má pocit, že ztratila jeho lásku. Doktor nedovede nic jiného, než ji ujistit o tom, že ji „serve, stokrát víc roznícen“ – a naléhá na ni, aby už šla. Její mysl ale už neumí vyjít z bludného kruhu hrůzy. Nejspíš právě proto, že Faust ji chce zachránit kvůli sobě. Jeho chování v žaláři je podmíněno spíše strachem z vlastních zločinů a hrůzou z nich, než skutečným soucitem s Markétkou a pokáním. Následuje Markétčina reminiscence, vyvstává její vražda dítěte a Faustova vražda Valentina. Markétka dává milenci instrukce, kam má pochovat její matku, bratra, ji i dítě. Když Faust Markétku stále pobízí, aby šla s ním ven, projeví se její nedůvěra v něj tím, že nechce jít, protože se bojí žebroty, policie a zlého svědomí. Na Faustovo ujištění, že zůstane u ní, dostává Markétka záchvat šílenství, v němž vybízí Fausta, aby zachránil jejich dítě – a také mluví o mrtvé matce. Faustův pokus o únos Markétky ztroskotá na jejím odporu; vtom začne svítat a do šílené, nervózně zmatené, rychlé řeči vězenkyně vstoupí Mefisto. Markétka se pak obrací k Bohu a Faust je Mefistem varován, že je třeba spěchat. Mefisto zároveň prohlašuje o Markétce, že je Božím soudem odsouzena. Hlas shůry však tvrdí opak. A když Mefisto odnáší Fausta pryč, Markétčino volání milence se ozve už jen do prázdna. Děsivá symfonie poslední scény skončila. Hlavní myšlenky prvního dílu Fausta můžeme hledat možná ve dvou směrech: nejprve je to sázka s ďáblem, která vede logikou chtíče a povrchnosti ke zlu v jeho syrové podobě. Za druhé oproti ďáblovu principu svádění a odsuzování je tu princip dobrého srdce a odpuštění, jež překonává absurdní krutost některých společenských norem. Tento protiklad ďábla a Boha byl od počátku rozvinut už v Prologu. Tam byl postaven do jeho středu Faust. Je tedy logické sledovat další vývoj tohoto protikladu ve Faustově osobě – a tomu se právě věnuje druhý díl tragédie.