modlitba bez modlení
Odkud brát pro básnictví formy? Odkudkoliv. Některé formy, třeba rondel,
svítáníčko či balatu, si básníci vytvořili sami. A některé prostě přejali,
třeba z náboženství. Nejrozšířenější žánr z této oblasti je asi modlitba.
Kolik jich bylo napsáno zcela civilně, bez náboženského obsahu. Přesněji
řečeno, civilní projev se jen inspiroval tím náboženským. A inspirovanému dílu
zůstal název modlitba. Zrovna tak občas potkáte zpověď nebo žalm.
Jsou dva krajní typy přívrženců náboženství, filosofie či jakékoliv idey vůbec. Na jedné straně laskaví lidé s nadhledem a pochopením, a na druhé straně prdlouši. Míru vzdělání v daném oboru mají stejnou, záleží jen na povaze člověka. Znám některé křesťano prdlouše, kteří zapomínají na lásku k bližnímu, kdykoliv mají pocit, že někdo ohrožuje jejich „svátosti“. Je žádnou literární modlitbou rozhodně nepotěšíte. Ani tvrzení, že jde o autorský záměr, u nich neobstojí.
V této essayi se zamýšlím nad haiku a jeho tvůrčím přínosu českému
básnictví. Víme, že haiku má zenový rozměr. Vy všichni, kdo používajíce
označení haiku budete jeho zen přizpůsobovat čemusi nezenovému (tedy naší
kultuře), či snad ho dokonce zenu zbavovat, buďte připraveni na nevraživost
příslušných ideových prdloušů. Zdaleka ale ne všech! – zenbuddhisté se jistě
usmějí, ale zenprdlouši se jistě naprdnou. S tím počítejte.
Přiznávám, že než jsem se před čtyřmi lety pustil do „ohýbání“ haiku,
ptal jsem se sám sebe, mám-li na to vůbec právo. Ale pak jsem si řekl, že
Japonci, přes všecky své čajové obřady, ikebany, kóany a kdoví co moudrého
ještě, měli i svůj militarismus, masakrovali Nanking, dělali pokusy na
zajatcích a… a tak jsem se do toho pro mnohé až posvátného haiku bezostyšně
pustil. (A vůbec – já Japonsko uznávám, ale obdivuji Finsko.)
je ještě jeden důvod
k volnosti při přebírání formy. Básníš? Jsi psanec, outsider. Svým
básněním se s největší pravděpodobností neuživíš. Pokud se chceš uživit
literaturou, musíš přesedlat do naprosto nebásnických žánrů, shánět vlivné
kontakty, dělat ústupky atd. – poznáš sám. V skutečném tvůrčím psaní
(nemáš-li mecenáše) jsi psanec. Živíš se zřejmě něčím úplně jiným, než je
svobodná volná tvorba, na kterou si kradeš čas. Ve své tvorbě tedy podléháš jen
sám sobě a musíš být připraven na to, že tě literární okolí bude třeba i
odvrhovat. Ano, slýcháváš občas: „Dobří básníci dnes scházejí.“ Jdeš na
příslušná místa se svou tvorbou, která je třeba mnohem zajímavější než to, co
čteš v oficielních literárních časopisech, a na devadesát procent se ti
dostane odmítnutí. A když jsi přece uznán, stačí, aby sis řekl o honorář, a už
slyšíš: „Básníků je dneska tolik… Nezapadáte do našeho thematického plánu…“
Proč by ses tedy měl
komukoliv-čemukoliv podřizovat? Naděje na vydání tvých prací je velmi malá, a i
kdyby ti je vydali, nezbohatneš natolik, aby ses mohl cele věnovat svému
básnictví. V takovém stavu literatury máš plné právo být Diogenem a říci
Alexandru Velikému, aby ti nezacláněl. Zaujalo tě haiku? Chceš je tvořit? Tvoř!
Bašó Nebašó, Issa Neissa, kritikové; co je ti po nich a jim po tobě? Zaplatí ti
nájem, plyn a vodu za správné haiku? Pracuješ jen sám pro sebe a jen na tobě
záleží, co budeš respektovat, a co ne. Nech se inspirovat, ale nenech si
vyplachovat mozek. Básnictví nejsou pravidla silničního provozu a i když
v něm sebetvrději narazíš, takový náraz ti nezlomí ani hrot tužky. Třeba
tím nárazem vytvoříš cestu, po které se časem budou ubírat další autoři.
inspirované haiku
Některé dosud vymezené kategorie českého haiku, malebné haiku, haiku
osobní radosti, fotografické haiku, liberální haiku, klubové haiku „měkkého“
klubu, shrnuji do kategorie inspirované haiku. Do inspirovaného haiku neřadím
oblasti alamodová poesie, poesie čajoven, haiku-hříčka a srajku, neboť
v nich je haiku opravdu jen slovo a nic víc. Zrovna tak tam nezahrnuji
klubové haiku „tvrdého klubu“, neboť se snaží o „skutečné“ haiku, ovšem s výsledky,
které jsou pro přínos českému básnictví z větší části nepoužitelné.
Když čtu některé veřejné diskuse o „duchu haiku“ coby jeho zenovém
východisku a když sbírám informace o zenu, nechápu, proč milovníci pravého
haiku vůbec nějaká haiku píší. Pokud je vrcholem jejich poznání nalezení
„ničeho“ a své učení si předávají mlčením, proč se tedy zatěžují psaním
nějakých znaků? Proč si prostě „ducha haiku“ nepředávají mlčením? A proč vůbec
vytvářejí nějakého „ducha“, když chtějí nalézt „nic“? Prostě mám dojem, že když
zenový mistr-nemluva moudře utrousí, že v onom textu JE „duch haiku“, jeho
učedníci tak dlouho rozjímají, až tam „ducha“ naleznou také, i kdyby takový
text zněl: „Zrnko rýže – skalní útes – žebřík“, a že přání je zde vždy otcem
myšlenky. Nejpůsobivější definice takového haiku, na kterou jsem také narazil,
je: „Haiku je haiku, haiku není haiku, haiku je haiku.“ Vyvolává ve mně
představu zahradníka, který zasadí Nic a celý život čeká, co mu z něj
vyroste.
Tato essay je tedy založena na přesvědčení, že kvůli rozdílným kulturním, duchovním a jazykovým polohám českého a japonského prostředí není možné tvořit v češtině japonské haiku a že valná většina toho, co se v české tvorbě pod označením haiku urodilo, se japonským haiku jen inspiruje, byť mají někteří jeho autoři ambice sebe vyšší. Zrovna jako pravé šampaňské se dá udělat jen ze zdrojů a podmínek Champagne, ale vše ostatní, co se vytváří jinde a šampaňskému se podobá, je prostě sekt, i když většina lidí stejně takovým produktům říká šampáňo a o sekt si v obchodě řekne málo kdo.
V literatuře nejsme na názvy forem tolik přísní jako potravináři.
Zabývám se haiku jako přímou inspirací a v takové fázi, myslím, nemá zatím
smysl sahat po jiném názvu a označení „inspirované haiku“ stačí. Přenechávám
tedy označení haiku (jako jedno samostatné slovo) Japoncům, japanofilům, a
hlavně zenbuddhistům, které opravdu nechápu, a soustředím se jen na kategorii inspirované haiku a na jeho praktické
využití v českém básnictví.
vstup do básnictví
Když někdo začíná s básněním, zpravidla nezná ještě žádná pravidla
a často je přesvědčen, že jsou zbytečná. Většinou jsou pak jeho výtvory
rozvleklé, délkou mnohonásobně přesahující sdělovanou myšlenku. A protože
každému autorovi se nejvíce líbívá jeho nejnovější dílo, je k němu a
k jeho kritikám přirozeně nesoudný. Jak to vyřešit?
Právě zde vidím odkaz haiku jako nejpřínosnější pro začínajícího
básníka: výstižnost sdělení, volba takových slov, která se po přečtení dokáží
zarýt pod kůži a žít dále samostatným životem. Takto by měla přece vypadat
většina poesie, ale proč jen poesie?, většina literární tvorby vůbec, i kdyby
se mělo jednat o románovou ságu. V našem případě tři krátké řádky, tři
myšlenkové roviny textu. Takový útvar by mohl být přijatelný i pro toho, kdo
odmítá nahlédnout do knih o poetice. Tedy i pro začínajícího čtenáře poesie.
Vzpomínám si, že když jsem se začínal zajímat o poesii coby čtenář, často mě zaujal začátek básně, ale dál už to na mne bylo příliš komplikované, bylo toho zkrátka na poprvé příliš. Takové knihy jsem pak bezradně vkládal zpět do knihovny, smutně si uvědomuje, že je v nich obsaženo moře zajímavých informací, ale já nejsem s to je uchopit. To je, myslím, hlavní důvod, proč haiku tolik přitahuje mnohé čtenáře i autory – svou krátkou formou nestačí unavit a vzbuzuje sebereflexi. Ačkoliv čtenář přečetl jen sedmnáct slabik, má pocit, a oprávněně, že mu bylo sděleno mnohem více a že právě on sám je schopen nejen sdělení vnímat, ale dokonce je rozvíjet. Podílí se na tvůrčím procesu. Čtenář si uvědomuje, že se s ním počítá, že není nadbytečný tvor, jímž autor básně opovrhuje.
Věřím, že pokud čtenář i autor začnou přijímáním a chápáním takto krátké
formy, jsou na nejlepší cestě, aby postupně poznávali více. Podle mne je
inspirované haiku ideální vstup do básnictví jak pro autory, tak pro čtenáře,
které (jak už se mnohokrát ukázalo) může podněcovat k samostatné tvorbě
této formy. Zformuluji tedy několik obecných zásad, které by tato forma měla
splňovat.
obecné zásady inspirovaného
haiku
Použiji informace z úvodu ke knize „Pár much a já“, ale přednostně
uvedu české ekvivalenty japonských termínů. Shrnul jsem je v následující
sedmero zásad, z nichž je možno čerpat při tvorbě inspirovaného haiku. Ne
vždy bude možné do krátké formy vložit všechny náležitosti; v technice
zpracování si berme jako metu sedmou zásadu, tedy lehkost podání.
1) 5-7-5 (go-šiči-go). Pod těmito
číslicemi se skrývá už několikrát zmíněné sedmnáctislabičné schéma. Vlastně
bychom je při tvorbě co nejvěrnějšího haiku, psaného a myšleného
v češtině, měli odvrhnout, neboť vychází z kalkového přenosu počtu
japonských slabik haiku, čímž se blížím k myšlenkám „tvrdého klubu“, a
tímto směrem se neubírám. Sedmnáct slabik v češtině znamená sice velké
omezení pro samostatnou formu, ale neznamená nemožnost. Je to takových osm až
dvanáct slov. A tolik slov již dokáže vyjádřit myšlenku, obraz. Bude nás to
v našem záměru vybízet k hledání nejpříhodnějšího výraziva. Uvědomíme
si tím v našem jazyce významy, na něž bychom jinak možná ani nepomysleli
(viz sezonní slovo). Proto se přimlouvám za sedmnáct slabik jako ideální model.
Ale ne vždy takový model musí nachlup vyhovovat. Může to být třeba o trošku
méně či více, ale aby se to tak nějak okolo těch sedmnácti slabik pohybovalo.
Také není bezpodmínečně nutné sdělení presovat do tří veršů, graficky by mělo
být rozděleno v souladu s myšlenkovými rovinami, které by tedy
v takovém haiku měly být nejlépe tři.
2) Osamění čili filosofický odstup (sabi). Buďme co nejvíce nezávislí
pozorovatelé, a tím se zbavme sklonu k moralizování.
3) Kouzlo zabydlenosti (wabi). V našem případě jde o důraz na to, aby autor byl s popisovanou látkou dobře obeznámen, je v ní zabydlen, má ji „ohmatánu“; zkrátka autor ví, o čem píše.
4) Střídmost (šibumi). K ní nám právě napomáhá 5-7-5; tedy žádné
slovní okliky, ale přímé vyjádření, vystižení toho nejpodstatnějšího.
5) Slovo-řez (kiredži). V inspirovaném haiku ho pociťuji jako
harmonický přechod v hudbě. I na tak malé ploše, jakou představuje 5-7-5,
by mělo být nějaké (čtenářsky příjemné či znepokojující) vybočení, dané třeba
zámlkou, zvláštním seřazením slov atd. Jde o to, že přes veškerou dokonalost
jakéhokoliv žánru se po delším konsumování stává sebedokonalejší žánr přece jen
poněkud nudný a šablonovitý. Nestanovujme tedy přesně, jak by slovo-řez mělo
vypadat; ponechejme na vynalézavosti autorově, čím – kromě nosnosti svého
thematu – ještě hodlá v provedení upoutat čtenáře.
6) Sezonní slovo (kigo). Je pravda, že haiku by se mělo vztahovat k nějakému přírodnímu motivu, a nebraňme se tomu, poněvadž právě dobré přírodní lyriky je v současné poesii pramálo. Říkám-li, nebraňme se tomu, zároveň vyzývám, nenechejme se tím svazovat. Nedávno jsem napsal inspirované haiku, jež začíná „na vodě točí se list“, a pak jsem náhodně nahlédl v hromadu haiku, která jsem si v poslední době vytiskl, a zhrozil jsem se, v kolika pluje, stojí nebo se točí na vodě list! Sezonní slovo tedy v tomto případě chápu jako použití právě takového slova, jež v sobě nese další významy či příběhy, dané konkrétní kulturní historií či popisovanou oblastí. V obecném křesťanském povědomí třeba nebe, had, beránek, hasnoucí svíc, ale „vícenosná“ slova najdete v jakékoliv profesní či zájmové oblasti. Právě jejich použitím získáme širší vyjadřovací prostor. Zároveň tím chápeme živý význam vlastního jazyka.
7) Lehkost podání (karumi). Tedy nechť naše střídmost nepůsobí
křečovitě. A hlavně: nedělejme zkratku!
Inspirované haiku má být samostatný tvor, byť maličký, a ne useknutý prst.
Pokud se námi zvolené thema prostě do malé formy nevejde, necpěme je tam
násilně, nenuťme je k anorexii, ani je neosekávejme, a věnujme mu formu, o
niž si říká. Nesnažme se o inspirované haiku za každou cenu.
Pro úplnost dodávám, že ke klasickému haiku patří ještě hosomi – úzkost,
štíhlost. Pro záměr inspirovaného haiku však vidím hosomi jako nadbytečné.
Hosomi souvisí přímo se zenovým základem, neboť úzkost je zde míněna jako úzká
cesta k poznání, a tedy zdůrazňuje nepoužívání velkých slov. Avšak co jsou
velká slova? Vidím-li v nezenovém podání velká slova jako nadbytečná
jalová slova, která v inspirovaném haiku nemají co dělat, pak si vystačím
s již uvedeným sedmerem zásad. V této souvislosti znovu připomínám
Kerouakovu myšlenku: „(Západní) haiku musí vyslovit určitý obraz, a přitom být
vzdušná, půvabná.“ Jenomže někdo shledává půvab v klíčících sněženkách, a
někdo v promačkaném plechu. Je to tedy plně na autorově cítění.
Podotýkám, že to, čemu se díky inspirovanému haiku vyhneme, a sice především
moralizování a rozvláčnosti, nepociťuji jako negativum ve všech případech. Ale
autor i čtenář, který je na začátku a tvůrčí proces si teprve osahává, má na
tyto záležitosti čas. A zrovna tak bude osvěžen či očištěn autor i čtenář,
který je již těmito záležitostmi přesycen.
První, co má autor učinit, když dopíše své dílo, je zhodnotit své tvůrčí kroky. A sám rozhodnout, zda je dílo zralé vystavení, nebo ne. Jaroslav Hašek napsal, že když někdo něco napíše, je tomu rozhodně blíž než nějaký postranní kritik. Ale autor o tom musí umět přesvědčit. Musí své dílo umět vyložit, případně obhájit. I Diogenes dokázal přesvědčit o důvodech svých postojů, proto ho Alexandr za jeho slova na místě neprobodl. Buď tedy, autore, sám sobě pánem, ale dobrým pánem, který ví, co a proč udělal.
Neodvažuji se tvrdit, že rozumím básnictví obecně, ale vím, že rozumím
svému básnictví. Proto zde rozeberu své čtyři texty. Názvy u haiku jsou sice
zbytečné, ale aby přece jen bylo podle čeho jednotlivá čísla rozlišovat (třeba
v závěrečném obsahu sbírky), nějaký název by přece jen mít mohlo. Já
používám datum vzniku; běžně se jako název uvádí nějaké významné slovo
z daného textu, např. Bašóova „Žába“.
výklad haiku Třicátého března
„V nebi na vodě
kachňátka zvolna plují
proti tryskáčům…“
Toto je fotografické haiku. Myslím, že fotografické haiku je vůbec
nejlepší vstup do celé problematiky. Napíšete přesně to, co vidíte. Jdete
přírodou nebo bytem nebo… (to je jedno) a najednou vás zaujme něco, co byste si
vyfotografovali – jen tak, pro vlastní potěšení. Zkrátka šel jsem 30. března
2003 okolo táborského rybníka Jordán a od břehu u hráze jsem to viděl a zaujalo
mě to natolik, že jsem se rozhodl pořídit slovní foto.
Dojem, který vyvstane v prvním plánu, je tento: tryskáče rozdrtí
kachňátka. Ale to je, doufám, jen dojem prvoplánového čtenáře. Jak vypadá
tryskáč na obloze? Bílá tečka, za ní bílá vlečka. Zvuk žádný. V té výšce
vypadá tryskáč naprosto nehmotně, jako by letělo semínko odkvetlé pampelišky. A
aby se tato bílá čárka, pohybující se po blankytné obloze mohla obrážet na
hladině rybníka, musí být naprosté bezvětří, klid a hladina jako zrcadlo.
Použil jsem slovo nebe, a ne obloha. Nebylo to kvůli tomu, že nebe má jen dvě
slabiky, ale právě kvůli kulturním konotacím. Tam nahoře bylo sice cosi
obrovského, mocného, ale tak daleko… Proč říkáme Bohu pánbíček a Satanovi
čertík, když jsme přesvědčeni, že jsou od nás, křehkých, v bezpečné
vzdálenosti? A proč to říkáme, když je nám bezpečno a klidno, ale když nám teče
do bot, tak i zatvrzelí atheisté…? Tento myšlenkový záměr by mi nevyšel,
kdybych napsal ještě stručněji „Na obloze kachňátka…“ Sice by bylo každému
jasné, že kachňátka plují po vodě, v níž se obloha obráží, ale nebylo by
to ono. Spojení „v nebi na vodě“ je, pokud neznáme pokračování, provokativní;
čtenář si řekne: „To je neohrabané, copak mě má autor za blbce? Jak je to dál?“
O to také šlo – upoutávka hned na začátku, jakési vybočení, tedy slovo-řez.
„Kachňátka zvolna plují.“ Kachňátka samozřejmě plula i s kachnou,
ale ta mě příliš nezaujala a měl jsem pocit, že zmiňování její existence, ač
dělám fotografické haiku, by jen násobilo polopatismus prvního verše a utvrdilo
čtenáře v tom, že ho mám opravdu za blbce, což by ho mohlo odradit od
dalšího čtení. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak kachňátka nazvat. Běžně říkám
kachýnky, ale nevím, proč se mi zrovna při tomto slově vybavily kachle kamen,
která jsme kdysi bourali v babiččině domě, proto mi kachýnky neladily.
Kačátka, kachničky? To je takové pohádkové, dětinské. Kačenky? Ty se,
umělohmotné, dávají při koupání holčičkám do vany. Kačky? Tady by už mohla
blesknout konotace s ženskými genitáliemi. Ach jo, škoda že tam neplují
housátka! Nakonec jsem se rozhodl pro kachňátka, neboť tohle slovo mi nejlépe
vyjadřovalo to, co tam skutečně plulo. Dlouho jsem také uvažoval nad tím, zda
nenapíši jen „Kachňátka plují“. Šlo mi o to, aby byl jasně vyjádřen jejich
téměř neznatelný pohyb. Asi už měla nazobáno a jen tak se slunila na hladině.
Proto jsem nepoužil slova „plavou“, ale „plují“. Plutí cítím jako pohyb
vnějšího unášení a plavání jako vlastní pohyb plavajícího. Mám ale jistotu, že
tyto nuance, které jsem si vytvořil vlastním rozjímáním nad češtinou, bude
cítit i čtenář? Tedy jsem připojil „zvolna“, čímž jsem ještě více zvýraznil
minimální pohyb. Ale! I při nepatrném pohybu vytvářejí okolo sebe kachňátka
nepatrné vlnky, které nepatrnou bílou čárku stejně vygumují. Kachňátka se ve
svém prostředí sice s tryskáčem
sbližují, ale nestřetnou se. Před okamžikem střetu tryskáč vygumují právě tím
vlastním zcela nepatrným pohybem, aniž by se o to snažila. A tryskáč dál svou
oblohou letí a kachňátka dál na své hladině plují. Jeden o druhém nevědí,
jejich hmotnost a snad i význam jsou nesouměřitelné, a přesto za určitých
okolností ten slabý může zcela vygumovat a tím dočasně popřít existenci
silného. Ale! Jakmile kachňátka kousíček poodplují a hladina za nimi znehybní,
znovu se objeví tryskáč. Tohle bylo prvé, co mi blesklo hlavou, když jsem ten
výjev spatřil; proto jsem začal skládat haiku místo toho, abych kachnám hodil
na hladinu kousky rohlíku. Snad mi to odpustily, neboť vypadaly nasyceně, a já,
kdybych do celého výjevu jakkoliv zasáhl, porušil bych osamění. Konotace
vznikly už při psaní-fotografování a další vznikají stále, když se nad textem
zamýšlím.
„Proti tryskáčům.“ Mohl jsem slovo „tryskáč“ nahradit popisem čárky na
hladině. Docílil bych tím jistě štíhlosti slov. Ale proč? Já jsem věděl, že to
je tryskáč. A kdyby se mě dítě zeptalo, co je to na obloze, jistě bych mu řekl,
že je to tryskáč. Milé děťátko, tryskáč vypadá jinak, když stojí na letišti, a
jinak, když se na něj díváme se země, jak v obrovské výšce letí oblohou.
Proč by si měl všechno čtenář představovat v „životní“ velikosti? Já přece
předpokládám, že čtenář není blbec a že ví, co znamená v obraze
perspektiva.
výklad haiku Sedmnáctého
května
„Beránku v nebi,
tys teď opravdu připlul
jenom kvůli mně?“
Toto je haiku osobní radosti. Sedmnáctého května 2001 jsem stál na balkoně a bylo krásně. Taková ta chvíle, kterou by člověk rád polapil, a pak ji pustil, aby se rozvinula v dobách, kdy krásně není. Kdybych literárně fotografoval, co by bylo na fotografii? Muž stojí na balkoně, nad ním na obloze obláček. Takových fotografií lze bezděčně pořídit… Už samotný fakt, že muž pro to nic nemohl udělat, aby obláček připlul, je osamění. Ale je tu i jistý pocit a jisté myšlenky, které se vyfotografovat nedají. Jak je možné, že právě já teď stojím v klidu pod obláčkem, zatímco jiní jinde bojují o holý život pod oblohou zacloněnou dýmem ze spálenišť nebo jsou zavřeni a týráni? Je to znamení? Jak si je mám vyložit? Je obláček obláček? Obloha obloha? A jsem to pořád ještě já? Jak dlouho se mi bude dostávat té výsady stát v klidu pod obláčkem? Zaznamenávám při psaní svůj prvý myšlenkový přerod z celé situace. Další přerody nechť prýští při čtení. Dvacátého druhého července onoho roku se mi přihodilo něco podobného, načež vzniklo haiku: „Holubí chmýří / proletělo kolem mne / k nebi stoupajíc.“ A od podzimu téhož roku se špatné události světem valí a já se při čtení dodnes nestačím divit. V těchto haiku není žádné slovo-řez. Nač taky? Jsou to haiku mé osobní radosti. Zvedněte je, nebo nechejte ležet.
výklad haiku Dvacátého druhého
dubna
„Na zdi se sluní
lítací mraveneček;
táto, vyfoť ho!“
Toto inspirované haiku beru jako liberální haiku. Vlastně se ve skutečnosti
skoro nestalo. Vzniklo z inspirace, bylo tedy chtěné a myslel jsem při něm
na všechny zásady. 5-7-5 jsem hodně chtěl, a kdyby se do nich myšlenka nevešla,
použil bych ji v nějaké jiné své básni, až by na ni dozrál čas. Tedy jenom
jsem viděl lítacího mravenečka (netuším, jak se tento hmyz správně jmenuje),
jak nehybně dlí v póru omítky vyhřáté sluncem. A pak jsem se na něj
podíval očima svého malého syna. Pokud by si nemohl mravenečka odnést do svého
pokojíčku, určitě by si ho přál nějak uchovat. Rád se fotografuje, třeba by
chtěl, abych mu ho vyfotografoval. A teď si představte, kdybychom byli na
poznávacím zájezdu. Všichni fotografují monstrosní památky, a klouček se
dožaduje zvěčnění právě toho mravenečka. Nedal by pokoj, dokud bych nevyhověl.
A nepatrné by zase bylo nejdůležitější. Vždyť i já mám možnost vyfotografovat
si tolik „velikých“ lidí, a pořád fotografuji tohohle kloučka. Inu, já
v tom cítím filosofický odstup právě proto, že se to nestalo, ale určitě
by se to bývalo stát mohlo. A že jsem se při psaní cele ocitl v uvažování
malého chlapce, je pro mě kouzlo zabydlenosti. Před pěti lety, kdy ještě nebyl
na světě, by mne něco takového při pohledu na lítacího mravenečka jistě
nenapadlo, pokud bych si byl vůbec toho hmyzu na omítce všiml. Myslím, že je
tam i střídmost, ke které mi příjemně napomohlo 5-7-5. Dětská mluva a uvažování
zaručují lehkost podání. Slovo-řez je závěrečné dětsky umíněné zvolání. Bez
vykřičníku by to nebylo ono. Než jsem dal toto haiku do oběhu, škrtl jsem název
„Poznávací zájezd“. Byl zbytečný.
rozbor haiku Třicátého června
Při rozboru tohoto liberálního haiku si zahraji na čtenáře. „Na břehu
moře…“To je ale fádní začátek, že by schválně? No dobrá, třeba je v tom
něco víc, čtu tedy dál: „pěna vln vylizuje…“ Co vylizuje? Prázdné mušle? Navíc
„vylizuje“ se vztahuje k živým bytostem, zatím co neživá pěna… já bych
řekl, Musile, že toto opět není správné haiku! No dobře, čtu dál. Vypadá to, že
je v tom aspoň go-šiči-go. Co tam tedy vlny pomocí pěny vylizují?:
„preservativy…“ Rozbor tohoto haiku nechám, čtenáři, na tobě. Je mi jasné, že
jsi 30. června 2003 nebloumal po břehu na ostrově Kukljica (Chorvatsko), tam
vzadu, co jsou samé pinie a že jsi tudíž neviděl staré použité preservativy,
zakleslé mezi kameny. A pěna do balonků vcházela a vycházela a zase tam a zase
zpátky… Zkus svůj rozbor vzít od otázek: je možné odhodit vlastní genetické
poselství? Je možné oplodnit moře?
první báseň Jiřího Bláhy
Jiří Bláha, můj souputník v literárním směru agýismu, je svým založením prosaik. Vím o jeho vášni pro japonské anime, ale nevím, že by se kdy pokoušel o vážné psaní poesie či se o ni výrazněji zajímal. Dostala se mu do ruky kniha o japonských čajových obřadech, jež ho velmi zaujala a vzbudila v něm zájem o buddhismus. V knize bylo přeloženo haiku, Bašóova „Žába“. Toto jediné haiku a několik stručných informací o žánru v Jirkovi podnítily touhu zkusit něco podobného. Napsal tento text:
„A jednoho dne
Začalo náhle pršet
Na mé bonsaje.“
Je to skutečné haiku? To netuším a je mi to fuk, protože vím, že tohle je poesie. Alespoň pro mne. Také
je jasné, že nebýt haiku, tato báseň by nikdy nevznikla. A protože Jirka je
Čech a napsal to česky, obohatil české básnictví. Pokud bych to měl nějak
zaškatulkovat, je to prostě inspirované haiku. A tím potvrzuji svou myšlenku,
že inspirované haiku je výborná forma pro básníka začínajícího, či dokonce
básnícího náhodně.
Také já jsem se s haiku setkal podobnou náhodou jako Jiří Bláha.
Také ve mně vzbudilo zájem o duchovní
zdroje, jež jsou s ním spojeny. Snažím se ničemu neuzavírat, ale na rozdíl
od Jirky nemám rád buddhismus a zen obzvláště. Kromě jiných výhrad
k tomuto učení bych nechtěl spolupracovat s jakýmkoliv mistrem, který
svému žákovi, jenž mu byl položil dle něho nesmyslnou otázku, uloží nesmyslné
duchovní cvičení anebo převrhne trakař, zasměje se a odejde (Dajan).
Z učení této oblasti mne velmi zaujal mohismus, především neomohismus, ale
podobné úvahy nejsou předmětem této essaye.
Nechci se překořeňovat, nemám k tomu ani sílu, ani schopnosti, ani
důvod. Ale haiku tady je, setkal jsem se s ním, a jistým způsobem, který
jsem sám připustil, ovlivnilo mou tvorbu. Za to jsem mu vděčen. A mělo by mu
být vděčno, alespoň trochu, i české básnictví. Díky haiku, jakkoliv špatně
pochopenému, vzniklo mnoho textů. Většina z nich za nic nestojí, ale
urodilo se také několik perliček, snad náhodně, snad omylem, ale to je jedno –
hlavně že jsou, neboť tyto texty, smím-li použít část jednoho výroku Matky
Terezy, jsou sice kapičky v moři, ale kdyby jich nebylo, scházely by
v něm.
je možné jít ještě dále?
Od začátku, kdy píši texty inspirované žánrem haiku, se mi pro ně
poněkud příčí používání označení haiku. Je-li to možné, vždy dávám předost
originálu, proto byste ani v mé diskotéce nenašli mnoho přepálených
cédéček. Označení haiku připojuji ke svým textům jen z vděku k inspiračnímu
zdroji, ale jinak – já bych se hůlkami najíst nedokázal. Proto jsem začal
používat označení české haiku nebo po vzoru Kerouaka západní haiku, abych svou
tvorbu, která je svým způsobem snad také originální, odlišil od
haiku-originálu. Když jsem před psaním této essaye zhodnocoval české výtvory
haiku a veřejné diskuse o něm, napadlo mě právě označení inspirované haiku.
O vývoji českého básnictví si myslím, že se rozvíjí do všech stran a že pro jeho životnost je důležitý právě onen pohyb, ať dopředu, ať dozadu, nahoru, dolů, doprava, doleva, zkrátka kamkoliv, jen ne stojaté vody, které brzy zahnijí. Pokud přijmu inspirované haiku jako novou samostatnou kategorii českého básnictví, která k nějakému jeho pohybu přispívá, musím si klást otázku, zda je možné jít v inspirovaném haiku ještě dále, a pokud ano, kam? Na to se pokusím nalézt odpověď v závěrečné části své esejistické trilogie.