připodobnění českého básnictví

České básnictví je živý člověk. Potřebuje jíst, pít, dýchat, bavit se, zvážnět, potřebuje se také postit i spát, zkrátka má všechny potřeby jako živý člověk. Přibližně ví, kdy se zrodilo, a naštěstí neví, kdy zemře. Existuje, a naštěstí neví proč. Mnoho teoretiků, tvůrců i čtenářů mu vymezuje správný způsob bytí, ale ono toho naštěstí nedbá ve své celistvosti. České básnictví o sobě ví, že má dobrý kořínek a že má vlastní samočisticí mechanismy. Proto může bez obav vstřebávat všechny podněty, k nimž se přiblíží.

Daktyl, jamb, trochej, sonet, volný verš atd. – nic z toho neznalo při svém zrodu. Vše přijalo odjinud, ale dobře to vstřebalo, a díky dobrému kořínku a samočisticím mechanismům to v něm dobře zůstalo. Zůstalo to v něm jeho vlastním způsobem.

žánry, styly, směry

České básnictví je mnohovrstevné a souběžné. Zřídka se dá říci, že jedna jeho etapa nadobro končí a druhá začíná. Období jeho bdění, spaní, rdění, blednutí, horkosti, zimnice, hubnutí, tytí atd. zkoumají teoretikové, nazývajíce taková období žánry, směry a styly. Přijdou na to, proč došlo např. k zimnici a čím by ji bylo možno vyvolat, i zahnat. Ale tohle všechno přichází až v odstupu, když básnictví začne vykazovat znaky, které se liší od předchozího vývoje. Zatím co v astronomii lze vypočítat planetku, v básnictví se teoretické věštby zpravidla nevyplňují a pojmenovává se to, co se prokazatelně stalo.

formy

Tvor-ba. Ano, je v tom tvor. Když tvoříme, děláme tvora. Každý tvor má svou formu. Stává se, že autor pro svého tvora vymyslí takovou formu, kterou mohou s úspěchem používat i jiní autoři pro své tvory. (Giacomo da Lentino prý vymyslel sonet podle lidové písničky, čímž vytvořil formu, kterou básníci používají více než půl tisíciletí.)

Používání zavedených forem je výhodné – formy autora vedou při svém naplňování; ale i ošidné – svádějí k vycpávkám, když rodící se tvor nepotřebuje zvolenou formu v její velikosti a všech jejích zákrutách. Proto: čím více forem, tím více možností, a tedy větší pravděpodobnost, že autor pro ztvárnění své aktuální látky najde přiléhavou formu, kterou již s úspěchem odzkoušeli jiní autoři. Začínající autoři, píšící volným veršem, používají paradoxně to nejobtížnější, co se nabízí; musejí totiž pro každého svého tvora správnou formu sami vytvořit, a to je těžké.

já a haiku

Zdvořilejší by bylo „haiku a já“, ale zastávám názor, že při tvorbě jde zdvořilost stranou. Jako tvůrce se neptám, co mohu udělat pro žánr; zajímá mě jen, co žánr může v dané chvíli udělat pro mne.

Mnoho českých čtenářů i autorů se zřejmě s existencí haiku seznámilo jako já – v roce 1996 vyšla v nakladatelství DharmaGaia kniha Pár much a já. Výbor z děl japonských klasiků haiku, v překladu Antonína Límana. Jen některá haiku (používám pro haiku střední rod) se mi líbila; v mnohých jsem neviděl vůbec nic, působila na mě až banálně, z čehož jsem pochopil, že haiku, pokud je ve své otčině tolik ctěno, se z hlediska západní poetiky nedá hodnotit. Přečetl jsem si proto úvod o náležitostech haiku a jeho duchovních zdrojích, ptal jsem se na haiku člověka, který po Japonsku cestuje a má tam kulturní vazby – a haiku je Japonsko v jeho podstatě. Proto vskutku nejryzejší haiku jsou ta, která se nám „zápaďákům“ vůbec nelíbí.

Moje filosofie? Materialismus, individualismus, několik obecných křesťanských postojů k životu. Lze s takovým zaměřením psát haiku, jež je spojeno s šintoismem a především se zenem? Rovnou jsem si odpověděl, že ne. A konvertovat k zenu jenom proto, abych mohl psát haiku jako japonští klasikové (za čas… možná…), to je přece nesmysl. Po čase jsem se však seznámil s termínem „západní haiku“ a s jeho definicí, kterou formuloval Jack Kerouac: „Západní haiku nemusí dodržovat sedmnáctislabičné schéma, protože západní jazyky mohou jen stěží napodobit pružnou japonštinu. Navrhuji proto, aby západní haiku prostě vyslovila něco obsažného ve třech krátkých řádcích v nějakém západním jazyce. Haiku především musí být velmi jednoduchá a bez básnických triků, musí vyslovit určitý obraz, a přitom být vzdušná a půvabná jako Vivaldiho ´Pastorely´.“ Od té doby jsem se začal o haiku zajímat.

stručně o haiku

Nesetkal jsem se sice s českou učebnicí haiku, ale k nějakým informacím se přece jen lze v našich současných podmínkách dobrat. Pomohou knihy japonských překladů, především jejich komentáře, rozhlasové pořady o japonské kultuře, informace z internetu, encyklopedií, časopisů a osobní zkušenosti lidí, kteří v Japonsku pobývali a o tuto záležitost se zajímali „u zdroje“. Zkrátka podle vojenského přísloví: voják se stará, voják má. Takové informace si jistě každý dovede sehnat sám, proto budu velmi stručný.

Ku podivu, co se týče slovesných miniatur, i Japonci přejímali, a to z Číny. Ale japonská zvláštnost byl slabičný postup (v té době vznikalo japonské slabičné písmo) a místo rýmu eufonie. Jednou z nejstarších forem tradiční japonské poesie (8.stol.) je tanka, čili krátká báseň, pět veršů po 5-7-5-7-7 slabikách, dodnes oblíbený útvar. Okolo 12. století, kdy zavládl pocit, že tanka je v úpadku, přichází protiklad – regna (přesně haikai no regna), řazené verše, humoristicko-parodicky zaměřený útvar s 36, 50 a 100 verši. Postupně se stala velmi složitou a byla více společenskou hrou než poesií. Takový slovní fotbal. Nejprve přišel básník profesionál a úvodním trojverším – hokku – udal thema, na něž společnost tvořila šťavnaté verše. Pokud se povedl obzvláště rozverný opus, označovali ho haikaiku. Když už toho bylo pro tehdejší intelektuální elitu tak akorát dost (17. stol.), rodí se haiku. Vzalo si z regny právě to úvodní trojverší hokku, udělal se z něj soběstačný útvar, ale byl naplněn zcela odlišným duchem. Jako by se chtělo vrátit k miniaturnosti a vážnosti tanky, s jejímiž úvodními třemi verši se slabikově shoduje, a přitom se oprostit od její formální strnulosti.

Prvotní požadavek byl jednoduchost a vcítění se. V tak malém prostoru muselo být vše přesné. Původně se prý text haiku měl vejít na čajový lístek. 17 slabik, do veršů rozdělených myšlenkově po 5-7-5 slabikách. A pak přišel Mistr Macuo Bašó (1644-1694), klasik a pilíř nejryzejšího haiku, který se rozhodl jít až k naprosté podstatě, k onomu „jakmile do čehokoliv promítneš své vlastní já, ničemu se nenaučíš.“ S tím již souvisí duchovní rozměr, který tkví v zenu. Už to vlastně nebyla poesie, ale duchovní cvičení, vlastně poznání, nalezení onoho NIC, jímž se odhalí VŠE. Bašóovo nejznámější haiku je „Žába“. (A pozor, autoři jako Bašó si v průběhu svého života měnili jména podle duchovní úrovně, k níž dospěli.)

Po Bašóovi přicházejí další tvůrci, kteří haiku berou také vážně, ale již je odlehčují a přizpůsobují svému naturelu, především Jose Buson (1716-1784). Skládání haiku představovalo oblíbenou zábavu všech společenských vrstev. Staletí plynou, haiku se přizpůsobuje, vlastně je přizpůsobováno novým skutečnostem, novým individualitám, novým potřebám. Jakoby se znovu haiku obracelo k onomu trojverší básníka profesionála žánru regna. Ale už nevzniká žádný slovní fotbal. Ono trojverší vše evokuje v mysli čtenářově. Dokonce se objevuje jakási nová kategorie – soutěž v haiku. Připadá mi to, jako kdyby se soutěžilo, kdo se umí lépe pomodlit. Je to stále ještě haiku? Nevznikl nový souhrnný název, proto haiku. Mistr Bašó se jistě obrací v hrobě: haiku, záležitost osobního duchovního poznání, posílat do TV soutěže? Ne! To je kategorie, proti které se vymezuji ne jako zen, ale jako individualista! Ne-sou-tě-žím! Vždyť ani svou tvorbu, ač nemá s klasickým haiku nic společného, bych nechtěl mít hodnocenu z hlediska ano-ne úzkého okruhu „věci znalých“!

Jako zajímavost uvádím autora Katsusabura Yamagiwu (1863-1930). Žádný básník, vědec. Snažil se v laboratorních podmínkách vyvolat rakovinu u krys, až se mu to povedlo. Na svůj čin napsal haiku: „Gan dekitsu – iki kozen to – niho sanpo.“ („Docíleno rakoviny – povznesen a s hrdostí – zvedám se od díla.“) Ani v jednom řádku nedodržel předepsaný počet slabik, což by bylo netolerovatelné, ale je v tom promyšlený záměr. Ovšem ocení to jenom japanisté.

Jak vidno, haiku nebylo plánovanou akcí jednotlivce, nýbrž vzniklo z určitých potřeb, které byly ve své době společné více autorům, a mělo tedy svůj vývoj. Haiku jako terminus technicus se začalo používat až mnohem později, kdy už bylo co shrnovat. Postupně se také vytvořila pravidla správného haiku. Zakladatelé haiku však nepomýšleli na žádnou globalisaci, proto jsou pravidla pevně spjata s japonským myšlením, japonským písmem a japonskými obřady a zvyky. Mnozí z nás se zřejmě musejí smířit s tím, že nikdy neokusí prožitek japonské rodiny, jež koná čajový obřad a v místnosti má zavěšené haiga.

To nejlepší na konec – haiga. Haiga je spojení haiku s malbou („ga“ znamená obraz). Do češtiny bývá tento termín překládán jako malovaná báseň nebo lehká malba, ale nemá nic společného s kaligrafickou básní, kterou pěstoval třeba Apollinaire. Haiga je kaligraficky ztvárněná báseň spojená v nerozlučný celek s vtipným obrázkem, doplňujícím atmosféru básně. V ní se odráží dlouhý vývoj jak japonské poesie, tak malířství. Autorům, kteří haigy tvoří, se říká literátští malíři nebo malířští literátové podle toho, která oblast v jejich talentu převažuje. Nejvýraznější osobností, stojící u zrodu haigy, byl Josa Buson, z jehož odkazu vyrostl Takebe Šóčó (1761-1814) a další.

o převoditelnosti haiku

Pravé šampaňské si můžete z Champagne dovézt v láhvi a doma si je nalít. Ale převod uměleckého textu z jednoho jazyka do druhého je jako prosívání jakýmsi antisítem, kdy propadají jen větší kusy. A pokud se k tomu všemu převádí ještě specifické duchovno do jiného duchovna, pak už propadne jen sem tam nějaký balvan. Např. již zmíněný Bašó, „Žába“: „Do staré tůně – skočila žába – žbluňk“; „Je starý rybník – když žába v něj skočí – zvuk vody vydá“; „Starý rybník – žába HOP – žbluňknutí do vody“. (Českých překladů tohoto haiku už je nepočítaně, a čím starší překlad, tím delší textík, protože starší překlady se často dělaly tak, že japanista haiku doslova přeložil a tento překlad český básník přebásnil.) Díky druhému uvedenému překladu, jenž je zřejmě doslovný, jsem, doufám, pochopil, oč v onom haiku běží.

Porovnával jsem více překladů od stejných haiku a často jsem měl pocit, že co překlad, to trochu, ale také více jiný význam. Pro pochopení smyslu haiku je nejlepší doslovný překlad. Estetická stránka haiku je však také velmi důležitá. Doslovný překlad je cosi jako maso sdělení a když se k němu přidá snaha o umělecký překlad, byť dobře míněná, pak je to, jako by překladatel maso opékal. Ale autorovy křupavé pečínky je sotva kdy docíleno. Spíš je to buď nedopečené, anebo připálené. Řešení je jediné. Naučit se japonsky, myslet v japonštině, nastudovat slovníky sezonních slov a číst haiku v originále. Anebo se smířit s tím, že se sytím třeba překladatelským skopovým, které z dílny autora vyšlo jako kuřecí. Ovšem pokud jsem velmi hladový, zaženu hlad, a to je pro mne v dané chvíli nejdůležitější.

haiku z hlediska západní poetiky

Haiku z hlediska západní poetiky nevychází dobře. Západní a východní kultura se do 19. století téměř neovlivňovaly, alespoň ne do doby kodifikace haiku. Obě kultury mají své vlastní estetické a v případě haiku hlavně duchovní zdroje. To je hlavní nesnáz již zmíněných překladů. Čtete-li japonskou poesii, zpravidla máte na jedné straně báseň a na druhé straně vysvětlivky, často delší než báseň. Pokud se chce překladatel vysvětlivkám vyhnout, musí upravovat báseň z hlediska našeho, tedy západního myšlení a poetiky – a šťavnatá pečínka se pálí.

Už jsem napsal, že vlastním kořenům se velmi těžko uniká. A tak se stává, že nejryzejší haiku na nás působí banálně, jako by byla o ničem, a líbí se nám taková haiku, v nichž je to, co se podobá naší „poesii“, kráse v našem pojetí. Jenomže právě taková haiku se v zemi svého vzniku mnoho necení. Myslím, že kdyby Santóka poslal své „Ať je radost – nebo smutek – tráva roste.“ do nějakého našeho literárního časopisu, jehož redaktoři nejsou obeznámeni se zvláštnostmi haiku, asi by mu toto dílko bylo vráceno jako banalita, která nedosahuje úrovně ani přísloví a která by se dala shrnout do pivařského: „To chce klid.“ Santókovým „Bez peněz, bez věcí – a bez zubů – docela sám.“ lze dobře v závěru pracovní oslavy provokovat staršího kolegu, jenž je v rozvodovém řízení (velmi to účinkuje, vyzkoušel jsem to). Ale z hlediska křesťanské věrouky je to jako brát slovo boží.

vítání haiku v Česku

V úvodu jsem napsal, že české básnictví je živý člověk. Potřebuje jíst, pít atd. Ale když se jedí pořád jen knedlíky nebo hrách, tělo si začne říkat o změnu, aspoň na chvíli. Právě zmíněná kniha Pár much a já to v roce 1996 rozpoutala. Přišla totiž v pravý čas. Česká poesie stále zápasí s vlastním postmodernem, přičemž postmoderno chápu v hanlivém slova smyslu (čili „všechno už je možné, ale nic se nedělá pořádně“). Zároveň – zajít si do čajovny není nic neobvyklého, aspoň pro ty mladší, a buddhistická vlna, která se ve 20. století rozlila na západ, mírně ošplouchla i Česko. Jako by i poesie říkala: chce to klidnou změnu, duchovní rozměr. Dost bylo manifestací. Východ vábí. Do islámu se v současné celozápadní náladě nikomu nechce, poetické křesťanství se svými nepostradatelnými andělíčky je už dávno vyčichlé, a tak nás oslovuje Tibet, Japonsko, prostě buddhismus. Jsme přesvědčeni, že právě tam jsou teď hodní nezkažení lidé s hodnými nezkaženými duchovními zdroji, kteří se jen usmívají, oplývají klidem a své odpůrce již dávno nepřivazují na rostoucí bambusy. A tak: „Do českých hájků – přichází haiku a zen – v haiku zasazen.“

Již lumírovci pošilhávali na východ, ale více do arabské oblasti, čímž se v jistém období české poesie objevily útvary jako ghazel či rubá´í. Ale byla přijata jen přibližně jejich formální struktura. Přečtěte si, jak Vítězslav Nezval tristně otlouká ghazel ve své třetí „robertodavidovce“. Jednou, před přečtením knihy „Pár much a já“, jsem na „Zeleném peří“ na Klamovce uslyšel tvorbu mladého libyjského básníka, který psal jednoduchou cizineckou češtinou s chybami. Jeho duchovní a kulturní zdroje byly zcela neevropské, a když jsme se před vystoupením dívali na jeho texty, připadaly nám velmi slabé. Ale pak je básník začal předčítat – dlouhé upřímné promluvy ke své dceři – a právě takováhle poesie, mezi autory potácejícími se v hnusu nebo v ničem, prosvětlila celý sál. Ten básník se ve své kulturní bytostnosti nikdy nesetkal s dekadencí, naturalismem či surrealismem a jeho tvorba pro mě byla jako poselství z jiných světů. Nechtěl bych ji prožívat stále, ale doušek z ní velmi osvěžil.

Když jsem po prvé četl haiku, znovu jsem tento pocit zakusil. A jak už to u mě bývá, chtěl jsem vyzkoušet něco podobného ve své tvorbě. Právě kvůli onomu osvobozujícímu, očisťujícímu pocitu. A nebyl jsem sám, koho to lákalo a kdo to opravdu začal zkoušet. Ale člověk, který cestoval po Japonsku, mne odrazoval: „Ne, psaní je jen jedna část celé záležitosti, důležité je myšlení, obřad, grafické ztvárnění, roční období, umístění textu…“ V té době jsem už měl ujasněnu vlastní poetiku a filosofii tvorby, která byla docela jiná než haiku. Začal jsem raději shánět informace; když už tedy v mém případě nemá smysl haiku tvořit, ať mám alespoň nějaký zážitek z jeho četby. Až jsem se dostal ke zmíněnému Kerouakovi.

české haiku 1996-2003

Ze všeho, co zatím bylo uvedeno, vychází, že cosi jako české haiku je nesmysl. Ale! Ten odvážný Kerouac (1922-1969). Všecko si to uvědomoval, a přesto se rozhodl sám sebe zařadit do vývoje haiku a dokonce nejaponská haiku kodifikovat jako samostatný žánr. Zopakujme si jeho slova: „…Navrhuji, aby západní haiku prostě vyslovila něco obsažného ve třech krátkých řádcích v nějakém západním jazyce. Haiku především musí být velmi jednoduchá a bez básnických triků, musí vyslovit určitý obraz, a přitom být vzdušná a půvabná...“ (Na ukázku Kerouakovo haiku: „Sumec bojuje o svůj život – a vyhrává. – Cáká po nás.“) Kerouac ve své definici nezmiňuje zen, přestože víme, že se o něj zajímal. A tak, přijmeme-li jeho návrh a jeho odvahu, docházíme také k opodstatnění svébytnosti haiku v české poesii, jež nemá zenovou tradici.

Hlavní zdroje bádání o českém haiku jsou internetové stránky autorů a zájmových skupin a osobní kontakty. V kontextu tištěné české poesie se, pokud vím, zatím žádný básník haiku výrazně neproslavil.. „Pár much a já“ vyšlo v období postupného rozmachu internetové publikační činnosti nezávislých a tzv. nezavedených autorů, a snad proto můžeme říci, že většina česky psaných haiku se nachází právě zde. Pokusím se jednotlivé oblasti českého haiku rozdělit podle jejich nejvýraznějších rysů, a také je pracovně pojmenovat. Všechny oblasti se samozřejmě prolínají. Začal bych čtyřmi oblastmi, které s haiku souvisejí nepřímo.

Vlivem zvýšeného zájmu o Japonsko začala vznikat jakási další vlna alamodové poesie, v tomto případě plná slov vážících se k Japonsku, která jsou pro nás sama o sobě poetická. Vyznačuje se kratšími básničkami plnými sakur, lístků čaje, vějířů, kimon a kromě jiných též haiku, až se haiku někdy ocitne i v názvu skladby. Píší ji většinou velmi mladí začínající autoři. – Přínos české poesii žádný, zrovna jako nic nepřinesla alamodová poesie v 17. století. Taková poesie může být přínosná snad jen oblasti česko-japonských vztahů, neboť upozorňuje, že existuje Japonsko a že je krásné.

Poesie čajoven – je obsahově trochu podobná alamodové poesii, ale píší ji lidé, jimž se čajovna stala životním stylem a tedy něco o čaji a východu vědí. A také už něco vědí o buddhismu, zenu, o Japonsku, přičemž to vše ve své tvorbě reflektují. Občas reflektují i haiku z hlediska kultury, která tento fenomén provází. Je to poesie zpravidla určená pro okruh lidí, vyznávajících stejný životní styl. Musíte za ní do časopisů, tiskovin a webů, které vydávají čajovny a čajaři. Pokud je poesie účelová, nevidím v tom nic špatného; navíc poesie čajoven někdy bývá umělecky dobře provedena, tedy je pro českou poesii přínosná, ač ji zpravidla nenajdete v oficielních literárních sbornících, zrovna jako v tiskovinách čajoven nenajdete tvorbu současných dekadentů.

Haiku – slovní hříčka. Kdosi z překladatelů, a ještě se k tomu dostaneme, vymyslel, že haiku i v češtině má mít 17 slabik ve třech verších po 5-7-5 slabikách. A tím je tu nový útvar, který svádí poetické hříčkaře, aby ho zaplňovali rozvernými. Přínos české poesii v této oblasti nespatřuji žádný, neboť nejsem příznivce literárního poetismu, a dokonce ho považuji za omyl ve vývoji české poesie.

Srajku. Pod tento termín shrnuji tvorbu odpůrců haiku, kteří píší parodie na haiku, někdy vtipné, někdy vulgární. Je mnoho autorů, kteří haiku neuznávají, a ne bez důvodů; nechtějí haiku v české poesii, považujíce je za mrtvý žánr. A nejde jen o postoj některých českých básníků: „Co ode mě čekáte – že snad začnu skládat nějakou pitomou haiku? // Verše jsou pro zdravé, co mají / umělecké prdy. Umírající / a chirurgové se vyjadřují prózou.“; Peter Reading, britský autor, sbírka „C“. Odpůrci haiku jsou čas od času vyprovokováni k napsání parodie na tento žánr, se kterou se nabourávají do „vážných haikařských“ rozprav. Přínos takového špičkování je pro českou poesii zanedbatelný, ale tito autoři většinou poesii přispívají svou vlastní nesrajkovskou tvorbou.

Následující oblasti souvisí s haiku přímo a samozřejmě se překrývají; je těžké oddělit jejich hranice. Malebné haiku. Pro jeho definici cituji část textu z webu Ošklivý okoun: „Haiku je malebný (ne)verš ve tvaru 5-7-5 slabik.“ Tohle je snad úplně nejméně, co je možno ze žánru haiku převzít a odpovídá to nejjednoduššímu slovníkovému výkladu. K tvorbě malebných haiku nepotřebujete žádné japonské haiku přečíst. Napíšete prostě hezkou, lyrickou zkratku a musí se vám vejít do tří veršů o 5-7-5 slabikách. Ale kolik takových hezkých lyrických zkratek v naší současné poesii vzniká? Myslím, že mnoho ne. Proto tvrdím, že tento útvar je přínosný pro českou poesii.

Haiku osobní radosti. Oblast, jež mi je nejmilejší. Autoři haiku osobní radosti netouží ani po špičce českého Parnasu, ani po úspěchu v soutěži haiku. Přečetli si nějaká japonská haiku a tento žánr je zaujal. Nechtějí zkoumat podstatu japonského haiku, všechny jeho kulturní a duchovní zdroje, a třeba toho ani nejsou schopni, ale dopadla na ně nálada haiku. Hledají tedy jen na povrchu původního haiku paralely s tím, co znají z vlastní kultury. Zároveň se jim líbí ono schéma 5-7-5 slabik a přibližně je dodržují, neboť takováto miniatura neumožňuje užvaněnost, k níž většina autorů, začínajících i zkušených, tíhne. Jedná se o zachycení příjemného dojmu, který si ve svém haiku uchovají a mohou si ho jeho přečtením kdykoliv vyvolat. Haiku osobní radosti slouží autorovi jako vlastnoručně vyrobený lék a je tedy zvenčí těžko hodnotitelné. Já sám se rád léčívám vlastním textíkem, který se mi vynořil jednoho srpnového odpoledne, když jsem podřimoval ve vlaku, zastavivším mezi kukuřičnými lány: „Jak sladce se spí – ve vlaku, který vdechl – dech kukuřice.“ Ač tedy autoři haiku osobní radosti tvoří jen sami pro sebe, věřím, že jejich nejupřímnější dílka, jakkoliv porušují pravidla klasického haiku, jsou pro českou poesii přínosná.

Fotografické haiku. Jeho autoři se snaží respektovat zenové zdroje haiku. Ale sami se zenu nevěnují. Jak se tedy přiblížit onomu „jakmile do čehokoliv promítneš své vlastní já, ničemu se nenaučíš“? Chodí tedy přírodou s očima otevřenýma, a když je něco zaujme, přiloží k očím svou dosavadní literární zručnost-fotoaparát, z něhož jim vyjde literární fotografie. Objektiv u jejich fotoaparátu je nastaven na 5-7-5 slabik. Často se tedy stává, že je fotografické haiku poněkud krkolomně rozděleno do tří veršů bez ohledu na myšlenkovou stavbu sdělení. Ale jak už to bývá i u amatérského fotografování, občas vyjde zdařilý a zaostřený snímek. Fotografické haiku je protiklad k pocitovosti haiku osobní radosti. A protože všichni jeho autoři jsou amatérští fotografové, kteří o haiku vědí tu méně, tu ještě méně, a ani se za to mnohdy nestydí, má jejich tvorba stejnou míru přínosnosti jako haiku osobní radosti. Od fotografického haiku už je krátká cesta ke klubovému haiku „tvrdého klubu“, viz níže.

Liberální haiku. Tato oblast je směs malebného haiku, haiku osobní radosti a fotografického haiku. Jeho autoři vědí o principech klasického haiku více než autoři předchozích oblastí. Někteří jsou výtvarně nadáni nebo se spojují s výtvarníky, ale z takové spolupráce žádné haigy nevznikají. Na jedné straně bývá text a na druhé milý obrázek. Taková haiku obsahují většinou 5-7-5 slabik a snaží se vyvolat to, čemu se žertovně říká „haiku není haiku“, tedy obsah haiku je zprvu jasný, potom se v čtenářově mysli přeskupuje a znovu sestaví. Jako definici liberálního haiku cituji úryvky z upoutávky ke knižní sbírce haiku českého autora Jakuba Zemana „Haiku, básničky na tři řádky“: „Zkratkovitost básně nutí k náznaku, pak už je na čtenáři, obdobně jako v japonských malbách, jak si celek domyslí. Přes svou zdánlivou jednoduchost a krátkost nutí k domýšlení příběhu, vyzývají k listování vlastní pamětí. Dokáží být skvělé, originální, od sarkastických až po filosofické. Tvoří je jednou zcela civilní projevy, a jindy básnické obraty. – Básničky, které autorovi poskytly spoustu zábavy i radosti, a jemu nezbývá než doufat, že v dnešní přetechnizované současnosti naleznou své čtenáře.“ Ani liberální haiku se nebrání básnění, ba snaží se o básnění na vysoké úrovni. Ano, má přínos pro českou poesii.

Poslední výraznou oblast jsem nazval klubové haiku. Jemu věnuji celou následující pasáž. Ale než se pustíte do jejího čtení, uvědomte si, prosím: nebýt haiku, nic z toho, co je uvedeno v této a náledující pasáži, by prostě nevzniklo. Proto si i tyto výtvory zaslouží být nazývány haiku, byť jsou Bašóovu haiku na hony vzáleny.

klubové haiku

Klubové haiku je záležitost natolik rozmanitá, že by zasloužila mnoho samostatných pojmenování, ale to bychom s tím členěním nikdy nebyli hotovi. Klub haiku nejdřív musí někdo založit. Zakladatel je většinou ten, kdo je přesvědčen, že haiku rozumí, a podle jeho nátury ho mrzí nebo štve, že většina, ne-li všichni, o haiku nic nevědí a jen przní tento nejněžnější útvar.

Kluby si dovolím alespoň co nejjednodušeji rozlišit na „měkké kluby“ a „tvrdé kluby“. To podle té zmíněné nátury zakladatele. „Měkkých klubů“ je mnoho, často jsou to jen volná sdružení, kde kdosi nepatrně vyčnívá nad ostatní a v zásadě se mají všichni rádi, společně se rozteskňují, píšíce po čase velmi podobným stylem. O „tvrdých klubech“ něco povím za chvíli.

Ke vstupu do klubů nutká autory síla, které říkám popopopochva: potřeba pomoci, povíce však pochvaly! V „měkkých klubech“ se jim obojího zpravidla dostane v očekávané míře. Ten, kdo přečetl o několik haiku více, rozdává přátelské rady, a ten, kdo přečetl o několik haiku méně, nadšeně naslouchá, nechává se ovlivňovat a juž se mu u jeho dílek sbíhají kýžené kritiky jako: „To je roztomilé!“, „Tohle je opravdu velmi něžné!“, „Ta atmosféra mě naprosto dostala!“, „Z tvého haiku mi bylo tak krásně, že jsem chvilku plakala,“ atd.

Z takových kritik je jasné, že klubové haiku „měkkého klubu“ je především něžné. Jeho autoři si dávají pozor, aby nepoužívali metaforu a aby jinými slovy nevyjadřovali to, co už je řečeno v prvém řádku, a někteří se dokonce snaží nerozlišovat mezi živým a neživým. Úzkostlivě dodržují schéma 5-7-5. Posilněni příznivými kritikami svých klubových přátel vyjadřující se k haiku jiných autorů. Jsou přesvědčeni, že ze své úrovně poznání už vědí, co do haiku patří, a co ne, proto jejich odmítavé kritiky bývají asi takovéhoto typu: „Není to haiku – haiku má mít 17 slabik po 5-7-5 slabikách…; toto slovo do klasického haiku nepatří…; spíše miniatura nebo žert, ale haiku ne…; obsahově příliš smutné na haiku…; v haiku se neživé věci nechovají jako živé…; haiku nerýmuje… atd.“

V „měkkém klubu“ se odtažitě ví i o soutěžích v haiku, ale tato záležitost se uvádí jen jako zajímavost a je získána z okrajových zmínek v předmluvách překladů. Jeho členové mívají načteny překlady klasických japonských haiku, které u nás vyšly za posledních deset let, a především jsou plni tvorby svých klubových přátel. Přínos klubového haiku „měkkého klubu“ pro českou poesii? Ano. Je to příjemná lyrika a přes veškerou dobře míněnou snahu přejímá z klasického haiku málo; jen je škoda, že ve větším množství tato tvorba působí poněkud jednotvárně, což je však přirozený průvodní jev jakéhokoliv stádečka.

A teď „tvrdé kluby“. Není jich mnoho. Jak poznáte aspiranta na založení „tvrdého klubu“? Z jeho reakcí na nepříznivou kritiku, jíž jste mu počastovali haiku. (Jinak se o takovém aspirantovi nedozvíte, protože všechny již zmíněné oblasti haiku nepovažuje za haiku, tudíž se k nim nevyjadřuje.) Kritik, jemuž se jeho haiku nelíbí, je pro něj blbec, který haiku vůbec nerozumí. Aspirant na založení „tvrdého klubu“ na kritiku v nejpříznivějším případě odvětí, že už se haiku věnuje x let „a ty radši šoupej nohama“. Potom začne vytahovat náležitosti klasického haiku, které uvádí v japonštině: „Jo? Tak mi pěkně řekni, co říkáš mému kiredži, sabi, šibumi, wabi atd.“ Pokud i na to kritik nějak zareaguje, dostane se mu vzteklého ponaučení, že go-šiči-go a kigo se v češtině musejí používat jinak než v japonštině, a zrovna tak ostatní náležitosti haiku a že jde hlavně o ducha haiku, kterému kritik absolutně nerozumí. Pak už většinou padají osobní urážky. V jiném případě takový autor na obranu svých nepochopených haiku vytahuje haiku japonská, především Bašóova, na nichž ukazuje opodstatněnost svých tvůrčích kroků. Přestože neumí japonsky, neváhá je opsat i v japonštině z nějaké české knihy, která občas u překladů uvádí původní znění.

A pak zakládá „tvrdý klub“ a již v úvodu zavrhuje „měkké kluby“. Aby v klubu nebyl sám, vybírá si členy. Diskusi vítá, ale nepřipouští jiný postup než souhlas se svými názory. Po čase se mu povede vytvořit jakési haiku-komando. Jako každý nesmlouvavý vůdce bojující za čistotu ra…, pardon, haiku, získává obdiv slabších a nejistých. A budí strach „nečistých“. Jeho chování je sebevědomé, je přesvědčen o vlastní vyvolenosti a intuici. Nemoha své odpůrce zavírat do haiku-koncentráků, vypuzuje je alespoň ze svého prostoru.

Vůdci „tvrdých klubů“ bývají ze všech uvedených oblastí českého haiku nejvzdělanější jak v haiku, tak v zenu a v japonské kultuře. Své zálibě se začali věnovat před vzedmutím vlny českého haiku, která je popouzí. Kromě překladů japonského haiku znají i haiku jiných národů. Zajímají se o soutěže a odborná hodnocení haiku, čerpajíce své znalosti především ze severoamerické oblasti. Překlady haiku porovnávají ve více jazycích. Zajímají se o náležitosti japonštiny. Ale pozor! V úvodu ke svým výtvorům připomínají: „Neumím japonsky, ani nejsem žádný japanista...“ To je podobné, jako kdyby vás někdo poučoval o pravém kaviáru, a přitom o něm léta jen důkladně četl v literatuře a jedl jeho imitace, více či méně zdařilé.

Vůdci „tvrdých klubů“ jsou tedy jednoocí mezi téměř slepými. Věřím, že v skrytu duše doufají, že jim některý z jejich výtvorů jednou pochválí sám japonský císař. Je možné se od nich něčemu přiučit z teorie, ale jako se všemi diktátory nemá s nimi smysl diskutovat. Haiku „tvrdých klubů“ podle toho vypadají. Jak by řekl houbař, jsou jedlá, ale ne chutná. Snaží se zachovávat co nejvíce náležitostí klasického haiku. Důležitý prvotní poznávací znak: často nepoužívají členění 5-7-5, vyznávajíce příjemnou zásadu: čím ještě méně, tím ještě lépe. Jejich tvůrci odmítají principy západní poetiky. Neznají však principy japonské poetiky; vždyť „tvrdí klubaři“ na sebe prozrazují, že tak často zmiňované slovníky sezonních slov nečetli. Je to tedy tvorba jakéhosi kulturního bezprostoru. Ani kočka, ani pes. Dílka se snažívají tvářit zrovna jako překlady těch japonských haiku, která se nelíbí západní poetice, což, jak jsme již řekli, jsou ta, jež jsou v Japonsku nejvíc ceněna... jenomže v případě „tvrdého klubu“ je to šrafování mincí přes tuhý novinový papír. Přínos takového haiku české poesii je proto pod hranicí průměru.

neexistující haiku

Napsal jsem, že předpovídání literární planetky zpravidla nevychází. Berte proto tuto sekvenci s nadhledem. Budu psát o oblasti haiku, která zřejmě neexistuje. Nazývám ji křesťanské haiku. Jak jsem k němu došel? Nu, v Japonsku byl buddhismus po staletí státním náboženstvím, proto jeho myšlenky zakořenily ve všech oblastech japonského života. Analogie k Česku? Křesťanství. Ať už se k němu hlásíme, či je odmítáme, je ve většině z nás za ta století tak jako tak zakořeněno. Což kdybychom tedy zkusili přepodstatnit duchovní zdroje haiku? Vždyť většina autorů si se zenem pohrává jen vzdáleně.

Haiku je kulturní těsnopis! To, co je v japonštině vyjádřeno v 17 slabikách, ve skutečnosti obsahuje mnohem více právě díky těm kulturním zkratkám, které se tak těžko překládají, a proto starší poctivé překlady haiku jsou tolik dlouhé. Copak nemáme vlastní kulturní zkratky, jakýsi svůj vlastní nepsaný „slovník sezonních slov“? Je třeba vysvětlovat, co v našem obecném povědomí také znamená třeba nebe, had či beránek? A co naši mladí ekumenikové? Pokusil se někdo z nich složit haiku v rámci vlastního duchovního cvičení? Lze myšlenku křesťanského poznání vtisknout do tří řádků za pomoci alespoň některých pravidel haiku? To je tedy oříšek. Oříšek! Vždyť v českém čili křesťanském haiku by oříšek mohl znamenat především…

závěr

V souvislosti s haiku tvořeným v Česku jsem se zmínil o nadšení i odmítání. Jak tomu bylo v jiných případech přejímek do českého básnictví z jiných kulturních či duchovních zdrojů? Cizí duchovní zdroje, třeba u těch přejímek z arabské oblasti, byly zredukovány na nejzákladnější duchovní odkaz, který byl obecně přijatelný pro přejímající oblast nebo byl smazán úplně a zůstala jen nová forma, která je naplňována jakýmkoliv obsahem. I v tomto případě cizí název formy zůstal.

A když odbočím od cizích duchovních zdrojů – vezměme si třeba samo základní metrum českého básnictví. Jaký křik byl ve své době kvůli tomu, jak převést do češtiny daktyl, trochej a jamb, a jestli to vůbec dělat. A jak prohráli zastánci časomíry proti přízvukářům. Ale jak to také dodnes některým teoretikům i básníkům vrtá hlavou a ještě dnes se vyskytnou ojedinělé názory, jaká je to škoda, že se naše básnictví neubírá cestou časomíry.

Podívejme se na jakýkoliv literární útvar a řekněme si upřímně, nakolik dodržujeme jeho původní náležitosti. Je současný český román skutečně ten pravý román? sonet sonet? fejeton fejeton? epika epika? a tak dále... Ano, všechno se to tady tak nějak zpatlalo, zpotvořilo, ale kdyby se nenašli odvážlivci, kteří to všechno převařili k naší chuti, nejspíše by naše básnictví skončilo halekačkami na pastvinách. Nu a před nedávnem se objevilo haiku. Co jím získáváme již nyní? Minimálně novou lyrickou formu, v níž se (díky jejímu tvaru) nedá obsahově podvádět. Novou, velmi příjemnou formu, jež může básnictví přivést nové čtenáře i autory. A možná příslib jejího dalšího samostatného vývoje v našich podmínkách, který obohatí naše básnictví v jeho dnešním období krize forem.

Jedná se ze strany našich autorů o stálý zájem, nebo celá vzedmutá vlna za nějaký čas bez užitku odezní? Doufám, že vyjde to prvé. A abych pro to něco udělal, pokusím se v dalším článku všimnout si důležitých náležitostí haiku a navrhnout jejich ekvivalenty v české tvorbě.