Může být blahobyt nějak spojený s uměním? Je pravda, že když se občas hovoří o moderním blahobytu, myslí se tím především blahobyt materiální, sociální a psychologický. Nicméně, jak je notoricky známo, cosi tomu stále chybí. Spotřeba všude kolem nás produkuje obrovské množství odpadků, poškozuje přírodu a nás zanechává často až příliš prázdnými, ne-li frustrovanými. Sociálně vzato se stále musíme obávat recesí, možných krizí a nestabilit. Evropa se zmítá v bolestném probouzení se z absurdního systému sociálního nadstandardu, který kdysi zavedla, Spojené státy zase stojí pouze na vratkých nohách šíleného konzumního kolotoče. Ochránci životního prostředí naproti tomu skloňují svá slova o „trvale udržitelném rozvoji“. Kdo se o tom chce dozvědět více, ať si přečte např. něco od Al Gora, bývalého viceprezidenta USA za Clintonovy administrativy. Já se omezím především na to, jak by mohlo umění souviset s blahobytem, který by byl více blahobytný, než je ten současný.

V jistých kruzích bývá zvykem blahobyt jako takový šmahem odsuzovat. Je prý dobré a rozumné vrátit se do časů, kdy většina obyvatel Západu žila v bídě a v epidemiích, trávila svůj život těžkou prací a umírala ve třiceti letech a beze všeho vzdělání. Osobně se domnívám, že je to velmi blízké nápadu zavřít nás všechny do jednoho velkého a vskutku všudypřítomného koncentračního tábora. I kdybychom vzali pláč všech odpůrců, ba žalobců dnešní materiální společnosti v úvahu, těžko bychom mohli takovou vizi budoucnosti nějak ospravedlnit. Zároveň nelze přistoupit na to, aby nám tito skvělí duchové s těmi vskutku nejlepšími úmysly (i když kdo ví, jaké úmysly mají opravdu?) určovali, co už smíme jíst, pít, užívat, tedy jaký stupeň blahobytu je tomu či onomu člověku adekvátní. Blahobyt je prostě a jasně dobro, musíme však hledat ještě lepší, hlubší blahobyt, než máme dnes.

V moderních technologiích, které postupně nahrazují nešetrné, neefektivní a velice hrubé technologie minulosti, začíná být stále důležitější invence a kreativita. Tyto dvě, a dalo by se říci umělecké, vlastnosti jsou podle všeho tou nejlepší nadějí pro životní prostředí, pro řešení všech hlavních problémů, které s ním máme. Je to nový směr, opravdu odlišný od toho, co známe z klasického těžkého průmyslu. Pojetí blahobytu „vyrobit všeho moc“ a „mít všeho moc“ také snad pomalu ustupuje do pozadí. Stále důležitější je to, co člověk má, než to, kolik toho má. Nakoupit hromadu věcí, spotřebovat je a zbytky vyhodit, to je opravdu blahobyt, jenž lze ocenit pouze z pohledu bídy, nikoli z pohledu nových nadějí. Intenzivní blahobyt by měl být směřován na radost z věcí originálních, s vysokou přidanou hodnotou, cenných také v dlouhodobé perspektivě – na věci de facto umělecké. Umělecký přístup k věcem, schopnost se u nich zastavit a opravdu se jimi kochat, radost ze vzdělání a z konverzace, ze světa stále více sofistikovaného, to je podle mne šance pro jedenadvacáté století. I ekonomicky by to mělo být udržitelné a perspektivní, neboť místo levného obrovského množství by se produkce zaměřila na dražší, zároveň však méně početné výrobky. Národní produkt by tak mohl více a více stoupat, aniž by ohrožoval přírodu nebo lidskou duši, spočíval by totiž ne ve množství, nýbrž ve kvalitě věcí.

Co se ale může ukázat opravdu jako vážný problém na cestě směrem intenzivnímu blahobytu, je malá ochota intelektuálů a umělců být nositeli této tradice: nedávají obyčejným lidem vzor intenzivního přístupu k životu, nýbrž častěji propadají horečným nákupům a horečné spotřebě spolu s nimi.