Vitellius

Když jsem před několika lety četl Tacitovy Dějiny (český překlad vyšel v Antické knihovně Cornelius Tacitus: Z dějin císařského Říma, Svoboda Praha 1976), byl jsem přímo fascinován příběhem, který je vylíčen v prvních třech knihách tohoto historického díla. Velmi mne překvapilo, že ho patrně nikdo dosud nepřevedl do dramatické podoby. Během roku 69 po Kr. se v Římě děly velmi zvláštní věci – Tacitus uvádí čtenáře do svého líčení těmito slovy (str. 20-21): „Přistupuji k líčení doby bohaté zlými příhodami, strašné vražednými boji, plné rozbrojů a rozkolů, ba i v míru krvelačné. Čtyři císařové byli mečem usmrceni; byly tři války občanské, ještě více jich bylo proti vnějšímu nepříteli, a to často současně... Ještě strašnější bylo řádění v Římě: urozenost, bohatství, odmítnutí i zastávání úřadů bylo zločinem a za ctnosti byla nejjistější záhuba. A odměny udavačů byly nenáviděny neméně než jejich zločiny, když jedni z nich, kteří dosáhli kněžských hodností a konsulátů jako kořisti, druzí, kteří získali prokuratury a tajný vliv, všechno štvali a uváděli ve zkázu šířením nenávisti a hrůzy. Uplaceni byli proti svým pánům otroci, proti ochráncům propuštěnci, a ti, kteří neměli nepřítele, byli zahubeni svými přáteli.“

Tato extrémní doba bizarních zločinů, jež začíná zavražděním tyranského císaře Tiberia Claudia Nerona a končí nástupem Flavia Vespasiana na trůn, dává dramatikovi k dispozici mnoho námětů. Tok událostí je dynamický a nepředvídatelný, lidé jsou výrazně formováni drsnými okolnostmi a v chaosu a v bezvládí se ukazují elementární mechanismy působení moci spolu se vší její vratkostí. Moc je tu zcela obnažená od všech principů řádu i smyslu pro spravedlnost. Vycházel jsem z Tacitových popisů, ale nemálo jsem si domýšlel. Některé postavy proto nejsou historické, jejich psychologie je také především utvářena mou fantazií a děj jsem převedl tak, aby se dal vyjádřit v klasickém dramatu o pěti dějstvích. Chtěl bych nyní Tacitovými vlastními slovy představit hlavní protagonisty dramatu.

Servius Galba (římský císař po Neronově pádu, v roce 69 mu bylo přes sedmdesát let), Titus Vinius (konsul) a Cornelius Laco (velitel císařské tělesné stráže za císaře Galby) – o nich mluví Tacitus na str. 23 takto: „Titus Vinius a Cornelius Laco, jeden nejhorší padouch, druhý největší lenoch, strhovali v záhubu churavého starce, jemuž takto připadl k tíži odpor proti jejich neřestem i pohrdání jeho nečinností. Galbova cesta byla zdlouhavá a zbrocená krví: byli usmrceni nastávající konsul Cingonius Varro a bývalý konsul Petronius Turpilianus; zahynuli bez výslechu a bez obrany tak jako nevinní... Galbův vstup do hlavního města po pobití tolika tisíc bezbranných vojáků měl být touto zlou předzvěstí neblahý a vzbuzoval hrůzu i u těch, kteří vraždili.“ Kromě Vinia a Lacona měl velký vliv také Galbův propuštěnec Icelus.

O Pisonovi Licinianovi čteme u Tacita na str. 50: „Piso dovršoval jedenatřicátý rok svého života, v němž byla lepší jeho pověst než štěstí. Jeho bratry Magna usmrtil Claudius, Crassa Nero; sám byl dlouho vyhnancem, čtyři dni císařem a urychlenou adopcí dostal před starším bratrem jen tu přednost, že byl dříve zabit.“

Marcus Salvius Otho byl římským císařem po Galbovi a Pisonovi, bylo mu třicet sedm let, Tacitus o něm píše (str. 34): „Otho neměl nemužného a tělu podobného ducha. K tomu jeho nejdůvěrnější propuštěnci a otroci, kteří byli drženi v kázni na soukromý dům až příliš volné, mu slibovali věci, po nichž dychtil, Neronův dvůr, přepych, zálety, střídání manželek i ostatní nevázané požitky samovládců jako jemu vlastní, bude-li jen mít odvahu, hrozili však, že budou náležet jinému, bude-li netečný; přitom na něho naléhali také astrologové, druh lidí pro mocné nespolehlivý a k doufajícím pokrytecký, který bude v našem státě stále zapovídán, a přece zachováván.“

Aulus Vitellius je hlavní, v jistém smyslu i symbolickou postavou celého dramatu; stal se císařem po Othonovi a Tacitus ho představuje takto (str. 204-205): „Jeho rodným městem byla Luceria. Vitellius dovršil padesátý sedmý rok věku. Konsulátu, kněžských hodností, jména a místa mezi předními muži dosáhl bez vlastního přičinění, ale všechno jen pro slávu otcovu. Císařskou vládu přenesli na něho lidé, kteří ho vůbec neznali; jen zřídka provázela přízeň vojska muže, který si ji získal čestnými prostředky, v téže míře jako Vitellia pro jeho slabost. Přece však byl štědrý a přímý, to jsou vlastnosti, které nakonec uvádějí v záhubu, není-li při nich míry. Poněvadž byl přesvědčen, že přátelství se udržují velikostí darů, a ne pevností povahy, spíše si je získával, než je opravdu měl.“ Jedním z hlavních vojevůdců Vitelliových byl Alienus Caecina, o němž Tacitus píše (str. 54-55): „Ale v Horní Germánii si získal přízeň vojáků hezký muž ohromné postavy a přímé chůze Caecina, obratný řečník, ale přepjatý člověk. Galba si jej jako mladého muže, který byl kvéstorem v Baetice a bez váhání přestoupil na jeho stranu, postavil v čelo legie; když byl později Caecina usvědčen, že zpronevěřil státní peníze, dal ho jako defraudanta pohnat před soud. Caecina to těžce nesl a umínil si obrátit všechno naruby a své soukromé rány zastřít neštěstím státu.“

Vitellius

(drama o pěti dějstvích)

1. dějství

„Všechno bylo prodejné, příliš mocní byli propuštěnci, ruce otroků při náhlém obratu byly hrabivé a jako by měly u starce naspěch; a tytéž zlořády byly u nového dvora, stejně tíživé, nestejně však omluvené. Již věk Galbův byl na posměch a proti mysli lidem zvyklým na mládí Neronovo a srovnávajícím císaře podle statné postavy a tělesné krásy, jak je zvykem lidu (Tacitus, str. 24).“

1. scéna

(Císař Galba vstupuje spolu se svým propuštěncem Icelem do rozlehlé palácové síně plné antického sloupoví – císař je sešlý stařec, je prostě, domácky oblečený, jeho duch je bystrý, ostrý a tvrdý. Icelus je naopak mladý, měkký, podbízivý a drzý; je záludný a neřestný člověk.)

Galba

A jak jsem měl potlačit Nerona,

jenž smilstvem a krví zotročil lid

a jejž milují bandy zločinců?

Icelus

Co si jen chceš přísností vynutit?

Galba

Když Nero vraždil, kdo byl hyenou,

bral oběti – a Nero dával rád...

kdo ctnostný byl, toho zavraždili,

bohatství si rozebrali a cejch

spoluviny na vychytralé pad.

Což mám se dívat do těch úsměvů,

na rosoly tváří všech dobráků,

co vyžrali se mukami jiných?

Icelus

A co že dělá Titius Vinius?

Vládneš nejinak než Nero, pane!

Ti, kdo tebe přivedli do vlády,

svým chtíčům sloužili, ne tobě, že?

Vzepřeš-li se jim, snadno ulétneš,

vždyť mnohý Říman želí Nerona.

Galba

Mám snad platit svým vojákům daně

a každý den je prosit o život?

Vojáka si císař nekupuje,

nýbrž poroučí mu jak velitel –

ne tak, aby strach z něho věčný měl!

Icelus

Ba! Jsi stařec a žiješ v světě snů...

přežít je umění obratnosti,

nikoli předpotopních ohledů!

Chceš-li ty padnout, potom já nechci,

leč tvůj pád je ovšem i pádem mým.

Galba

Však jsi bídný červ, otrocká duše,

stín, který žije jen z mé podstaty.

Icelus

Jenže ten stín má větší touhu žít

než podstata, jež k říši stínů jde;

tak ti radím: ne jen bič, i cukr!

Spravedlnost je slovo pro hloupé –

chceš jí učinit zadost? Pak znič vše...

zapal Řím a také sebe zabij.

(na chvíli ustane, pak se přiblíží ke Galbovi a přátelsky řekne)

Chceš-li slyšet radu mou: podplácej!

Galba

Raději umřu, než bych zlaťák dal!

Mám zchudnout snad a chcípnout jako myš?

I kdybych podplatil setníky... pak...

kde vezmu peníze, bych podmáznul

zástup jiných katů mé bytosti?

Icelus

Budeš vraždit ctnostné jako Nero...

abys žil, slabší musíš zabíjet:

cožpak tomu příroda neučí?

Galba

Vezmu všem, kdo přijímali dary

od Nerona, ale nevydám nic!

To je rozhodnutí mé nezvratné.

Icelus

To na tu skoupost jednou doplatíš.

Galba

Otrokům a bohům se jen směji!

(prudce odchází a Icelus chvátá za ním)

2. scéna

(Do téže palácové síně vstoupí Cornelius Laco, velitel Galbovy tělesné stráže, je oděný jako římský důstojník a příslušně tomu se tváří – po chvíli se objeví na scéně vracející se Icelus.)

Laco mluví k sobě

Kdo má zdědit římské impérium?

Je hloupost stáří Galby nevidět

a nejistotu trůnu nepřiznat,

násilí, které k moci vedlo jej,

bezprávnost zavraždění Nerona.

Kde najde se Říman bez zálusku,

když pouhá moc stačí k právu vraždě

a vražda mincí, za níž koupíš trůn,

a trůn je právo svémocný být bůh?

Leč chyba... a jiní tě podřežou!

V tom závodu je sázet truchlivé,

všichni honí všechny – toť naděje.

Jak sulc se třepe nebo bažina,

tak i kolem nás nezřetelná síť:

to neví nikdo, zda se probudí,

když k spánku ulehl a svíci sfouk.

Icelus přichází

Jaká je nálada ve tvé gardě?

Laco

Už jsi mluvil s Galbou o adopci?

Icelus

Vinius prosazuje Othona.

Laco

Zbytečně jsme zavraždili zrůdu,

má-li oživnout a vládnout zase,

zhýralost jak zhýralost a ďábel

s ďasem nemají si co vyčítat!

Vždyť Otho a Nero se neliší.

Icelus

Mám stejnou touhu po něm jako ty,

však Vinius je konzul, jeho vliv

u starce našemu se vyrovná...

Laco

...a stařec?...

Icelus

...nechce slyšet o nikom!

Vždyť předevčírem na trůn nastoupil,

nestihl si pořádně nahrabat

a už by se s někým děliti měl?

Pokoušet bohy? Hlásit se o smrt?

(chvíli se odmlčí)

Ty stále trváš na Pisonovi?

Laco

A proč bych netrval? Mám rozum přec!

Icelus

Pravda, volbou přítele jen získáš,

leč Otho je už zetěm Vinia.

Laco velmi překvapený

Ha! Jaká to nechutná fáma je!

Icelus

A proč by ne? Vždyť ten hnusný tlouštík

ducha pevného, duše zvrácené

proklál svým zduřeným kopím možná

už půl Říma, ať ženy, ať hochy

a dětí více má než legií...

že by Vinius dceru svou nedal

člověku, v němž už vidí císaře?

Laco

Třesky plesky! Jsou řádně sezdaní?

Icelus

Vsadím tři ku jedné, že už pila

třikrát lektvar, aby potratila.

Laco

Stokrát je lepší Piso nad oba!

Icelus

Stojí za ním snad i tví vojáci?

Laco

Váha roste s krví, uvidíme.

Je lepší Piso než nový Nero.

Icelus

Tak zopakujme si životopis.

Rodinka ta měla štěstí vždycky:

Pisonův bratr Magnus měl tu čest,

že Claudius nechal ho zavraždit,

Crassa zase zaškrtil Nero sám...

Piso moc nemiluje Nerona,

tím spíš, že byl za něho vyhnancem.

Kolik je let Pisonovi? Je mlád?

Laco

Dobře víš: má jedenatřicet let.

Icelus

Aha, tak akorát k císařství, ne?

Řekni mi zvrácenost, kterou je znám?

Laco

Ctnost...

Icelus

...ta mu vskutku moc neprospěje.

Umí se hrbit? Zlato rozdávat?

Má za sebou moc, bodáky a strach?

Ubožáčka házíš do bažiny.

(směje se)

Laco rozhněván

A ty zase házíš do žumpy Řím.

Piso je naděje a světlo v tmách,

nekoupíš ho, on sebe neprodá,

není tak nelidský jako Galba

a té hamižnosti není schopen –

voják je to, věrný je, statečný

a hodný všeho, co mu přeji dnes!

Icelus

Ale Galba k němu cítí jen chlad.

Laco

On mrazivý je ke všem doslova.

Icelus

Je sice lepší Piso než Otho,

ale vsázíme s ním život na ctnost,

a to není mnoho povzbudivé.

Laco

A co nás může ohrozit? Copak?

Za gardu ručím, ta jde, kam jdu já,

Římané jsou lhostejní ke všemu

a legie zůstávají věrné,

protože tu druhý Caesar není,

jenž by měl kuráž přejít Rubico.

Kdo má sílu po éře Nerona?

Každý tu stojí proti každému

a zvrácenost je smysl života:

slavnosti orgií, vražd, semene,

krve, krvesmilstva a otcovražd,

to vyčerpalo už národ římský.

(na scénu vstoupí posel)

Hle, posel! Zdá se, že hledá tebe.

Icelus

Zase jen nějaký Galbův rozmar...

(čte a potom se obrátí k Laconovi)

Znáš, Lacone, jméno Vitellius?

Laco

Ožrala a bařtipán nehodný

jiného názvu než pouze: nula.

Icelus

Tak pod touhle nulou se, Lacone,

právě spikla celá Germánie!

Laco

A mám důvod prosadit Pisona!

Ha! Rychle za císařem! Za Galbou!

Icelus

Tož pojďme, věci nelze odkládat.

Vinius je už jistě na místě

a u starce toká za Othona.

(spěšně oba odcházejí, změní se scéna)

3. scéna

(Marcus Salvius Otho leží pohodlně ve svém paláci v lehátku a pojídá delikatesy, místnost je malá, útulná. S Othonem rozmlouvá jeho přítel Rufus Bossius – a později na scénu přichází přímo ze Senátu jiný Othonův přítel, Valerius Tigrus)

Otho

Říkáš Pisona? Tak se posrali?

Bossius

Není pochyb, ten idiot Galba

oblbuje Senát řečmi svými –

a budeš-li chtít, všechno ti řeknu,

i jak zachoval se v tom Vinius.

Otho zamyšleně a podrážděně

Tak posral se Galba z Germánie?

Snazší je zničit Vitellia přec

než mouchu chladem již ochromenou.

I kdyby vítězil, ten opilec

se dříve uchlastá, než stihne sem!

(uvolní se a pokračuje pobaveně)

Však je-li už i Galba strašpytel

a žere ho demence i ten třas,

vyprávěj, proč právě mne zavrhli.

Bossius

Císař nevypadal moc zbaběle

a jeho skelný zrak byl studený...

říkám: mít moc, pověsí nás všechny!

Ba zdál se mi příliš při rozumu.

Otho

Tak proč, u Dia, volil Pisona?

Bossius

Ne tak opilce, on bojí se vojsk.

Galba vzal Vinia i Lacona

a spolu s nimi Maria Celsa

a Gemina, města velitele,

nenechal nikomu říct ni slova,

o svém stáří plkl pár hovadin

a nechal si zavolat Pisona...

Řím byl postaven před hotovou věc.

Otho

Jak to vše přijalo římské vojsko?

Bossius

Tak jak se přijímá řeč bez darů...

Hned po vyhlášení holobrádka

v tom úzkém kruhu byla neshoda...

Otho zamyšlen skočí Bossiovi do řeči

A řekni mi ještě, co Vinius?

Bossius

Zpružněl jako vždy starci vyčpělí,

vyšuměl a zůstal už bez chuti...

na mne se tvářil, jak bych byl nikdo,

a ujišťoval toho mladíka,

že Otho – to byl jenom starý žert!

Tak, jak se přizpůsobí vagína,

i on pro rozkoš svoji stal se červ.

Otho zlomeně

Tak řekni rovnou, že jsme ztraceni.

Bossius

Chce-li se tobě chcípnout, mně zas ne!

Říkám ti, že se tam povadili

o tom, jak zveřejnit ten podlý čin:

z řečniště, před vojskem, v Senátě snad?

A všude byly davy čijící

už ze svých domů toho lejna pach.

Kolem paláce lidi lhostejní

po krvi toužící, po zábavě,

stádo, které nebere vážně snad

ani ten přihlouplý panic Piso.

Otho ožívá

Tož rozhodli se jít do kasáren?

Bossius vychytrale

Vojsku nikdy dost nezalichotíš...

Otho s nadšením

a vojsko – to je to, oč tu běží!

Kdo získal vojsko, ten vyhrál předem.

Můžeme ho zvrátit na svou stranu?

Bossius ještě vychytraleji, s úsměvem

Však víš, jak bylo ráno nehezky...

Otho

i na leden hnusně, dosvědčuji.

Bossius

Tak podle zvyku starého radil

každý, ať odloží se to všechno,

protože bozi neštěstím straší.

Otho

Leč Galba kdyby věřil na bohy,

nechal by je pověsit a okrást,

je pro něj žert někoho poslouchat.

Bossius

A Galba přilét jak sup v kasárna,

stroze jen a velitelsky mluvil,

k Pisonovi poslušnost poručil...

neslíbil nic, velké kulové dal,

tribuni výskali z povinnosti,

vojáky ale sklíčil zjevný žal.

(pak řekne triumfálně)

Cítili se, brachu, okradeni.

Otho ve vizi budoucnosti

Dát jim peníze a jim lichotit.

To Galba neudělá navěky...

proto, chytráku, do Senátu pojď!

Jsme hodní beránci, nebo nejsme?

(spěšně přichází Valerius Tigrus)

Bossius

Však podívej se: Tigrus spěchá k nám!

Otho k Tigrovi

Odkud spěchá můj vznešený přítel?

Tigrus

Uvěříš, co se děje v Senátu?

Otho

Mluv, neboť vidím, že jsi veselý,

a ty nebudeš veselit se snad

z ničeho, co mně mohlo být k smutku.

Tigrus

Tož Galba adoptoval Pisona!

Otho vztekle

To je to, co mne činí nerudným!

Tigrus

Adopce? Žádná adopce! Fraška.

Otho

Mám snad schvalovat spořádanost? Já?

Kde jsou naděje mého života?

Můj přepych je větší než císařův,

tož potřebuji i jeho příjmy:

jsem zadlužený, že bys nespočet...

Potřebuji zvěšet věřitele

a nakonec... i strach mohu mít, ne?

Musím najít prvotní příčinu

převratu, jenž se mi zvrací v hrudi,

pro své spády hledám důvod sličný,

a proto ode dnes začnu se bát.

Což není císaři nenáviděn

ten, kdo nejbližším nástupcem zdá se?

Což Piso není mi protikladný

a netouží po spravedlnosti?

Jsem Pisonův nepřítel? Zajisté!

Usiluje mi o život? Nutně.

Teď nezbývá, než jednat odvážně,

čekání je marné, přinese smrt...

nejhorší, co nám může dáti boj,

vyniká nad nejlepší, co dá mír!

Hoj, ode dneška se Otho bojí

a ten strach je mu důvod k útoku.

Pozdravte, druzi, imperátora!

Tigrus

Buď zdráv, císaři! Teď však poslouchej:

doba uzrála jako zraje plod,

sami senátoři už nevědí,

zda lepší je zůstat v Římě nebo

jako vyslanci prchnout na sever.

Poselství volí k Vitelliovi..

jednou se tam jeden tlačí, pak ne,

chvíli se závidí těm zůstalým,

chvíli chtějí zas všichni prchat pryč.

Ke Galbovi cítí nejvýše chlad

ochotni před myší hřbet ohýbat.

Všechno je jim jedno, jen majetek

a život potáhli blanou strachu.

Bossius

Bohové tě milují, Othone!

Otho

Fuj ty sýčku! Nechci umřít moc mlád,

spíš řekni, že se bozi zbláznili

a fandí zlu jak davy v aréně.

Tigrus

Krom Pisona není v Římě nikdo,

kdo by Galbovy smrti litoval.

Otho

A těch, které by zasáhla smrt má,

bylo by právě o jednoho míň.

Bossius

Pokud ovšem v tom nepočítáš nás!

Otho

Ba jistě, i vás jsem již vyškrtl.

Bossius

Smrdí to šibenicí, císaři,

nechutná, věru nechutná slova.

Tigrus

Máme se i my tě snad začít bát?

Otho

Žert za žert, z paměti vymazáno,

nuže pojďme si získat vojáky.

Tigrus

Tím už jsou z poloviny získáni.

(všichni tři odcházejí)